JUDAS PRIEST, jedna z nejvlivnějších heavy metalových kapel všech dob, byla založena v roce 1970 v průmyslovém srdci britské Midlands - v Birminghamu. Jidáši si svou pozici vydobyli až postupem mnoha let a to výhradně díky své vytrvalé práci, častému koncertování a vydávání znamenitých alb, která předurčila vývoj metalového žánru na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Vlastně se o nich dá mluvit jako o zakladatelích heavy metalového žánru, protože tento výraz byl uveden ve známost až někdy v druhé polovině sedmdesátých let v souvislosti s některým z jejich raných alb. V roce 1973 přichází do kapely zpěvák Rob Halford a věci se najednou začaly hýbat správným směrem.

Sedmdesátá léta znamenala pro JUDAS PRIEST postupný nárůst popularity od pozice nadějné lokální kapely, hrající svá klubová vystoupení s nebývalým zápalem, až po čelní představitele jednoho z nových hudebních žánrů, kteří vyprodávají největší arény v Evropě a později i ve Spojených státech. Sedmdesátá léta, to byly ovšem pro JUDAS PRIEST i vytrvalé problémy s bubeníky. Zatímco ústřední čtveřice Halford, Tipton, Downing a Hill byla až do roku 1992 neměnná, bubeníci se u ní zpočátku střídali jako na běžícím pásu. Na prvních třech albech seděl za bicí artilérií pokaždé jiný člověk - John Hinch, Alan Moore a Simon Philips. V roce 1978 přichází talentovaný severní ir Les Binks, ale i on vydrží pouze na dvě studiová a jedno živé album. V následujících řádcích naleznete profil prvních šesti alb, která JUDAS PRIEST nahráli právě v sedmdesátých letech minulého století.

Rocka Rolla (1974)

Debutové album JUDAS PRIEST nenapovídalo nic o zářivé budoucnosti a velkých věcech, jakými se později tato skupina proslavila. Prakticky šlo o velmi průměrný a neosobitý dobový hard rock, který by mohl být zaměněn s mnoha podobnými alby dnes již zapomenutých britských kapel. Hlas Roba Halforda ani zdaleka nedosahoval pozdější metalové ostrosti a kapela jakoby se teprve stylově hledala v post hipísáckém bahýnku. Materiálu chybí odpich, kvalitní skladby a zejména moment překvapení. Z dnešního pohledu jde zřejmě o nejslabší album v bohaté historii Jidášského kvintetu. Čím víc působí „Rocka Rolla“ neosobitě, tím větší překvapení způsobily následující počiny.

(2/10)

Sad Wings Of Destiny (1976)

Naprostá hard rocková klasika poloviny sedmdesátých let a jedno z alb, které v Británii nastartovalo nebývalý zájem o zbrusu nový žánr - heavy metal. Skladby jako „Dream Deceiver“, nesoucí se na vlně nastartované prvními alby RAINBOW, zde doznávají podoby skutečných eposů. Na jedné straně řádí úsečná „The Ripper“ jako předzvěst budoucí metalové revoluce, na druhé pak výpravná „Victim Of Changes“ coby ukázka práce s atmosférou, ve které skupina dokáže obsáhnout hned několik poloh. Už tehdy je zřejmá naprosto určující role kytarového tandemu Glenn Tipton/ K.K.Downing, který byl silný zejména v prolínání košatých sólových partů. A konečně, velkého pokroku doznal i hlas Roba Halforda, který se zde poprvé předvede v plné síle. Přestože dnes v souvislosti se „Sad Wings Of Destiny“ můžeme mluvit o archaičnosti, toto album se nakonec stalo jedním z nejvlivnějších děl pro pozdější vývoj metalové hudby, o čemž svědčí i skladby nazvané „Tyrant“ nebo „Genocide“.

(8/10)

Sin After Sin (1977)

Téměř stejně silné jako slavnější předchůdce. Album „Sin After Sin“ obsahuje hned několik skutečných metalových klasik. Za všechny zmíním úvodní jízdu „Sinner“, dále pak strhující „Dissident Aggressor“, později předělanou americkými SLAYER, a nakonec třeba předělávku „Diamonds And Rust“ od Joan Baez coby odlehčenější hitovou záležitost. Produkce se tentokrát ujímá zkušený Roger Glover (ex-DEEP PURPLE, RAINBOW), což možná výsledku ubralo na větší průraznosti, ale celkově jde znovu o silný materiál, který užívá gotickou symboliku jako zcela určující výrazový prostředek - „Here Come The Tears“. JUDAS PRIEST ustálili svou pozici velmi nadějné kapely v Británii a navzdory sílící vlně punku přežili se ctí období, kdy se již většina hard rockových kapel ze setrvačnosti lopotila v nezáživném materiálu. Naopak, jak se později ukázalo, právě zde vězela budoucnost hard´n´heavy.

(7/10)

Stained Class (1978)

Naprosto zásadní pro pozdější NWOBHM. Na první pohled se možná změnilo jen logo skupiny, které zde poprvé doznalo ostřejších hran, ale ve skutečnosti jde o první větší krok od epičtěji vystavěných písní k údernějšímu, přímočařejšímu pojetí pozdější tvorby JUDAS PRIEST. Obsahuje nadčasové veledílo „Beyond The Realms Of Death“, což je na „Stained Class“ také jediná výpravnější píseň. To však nic nemění na faktu, že ještě třicet let po svém vzniku jde o naprosto epochální záležitost. Mimo této písně je zde ještě celá řada méně známých, avšak velmi silných skladeb, jako jsou „Saints In Hell“ a „Savage“. O pozdějším vlivu na zástupy mladých metalových kapel, dávajících si názvy výhradně podle skladeb od JUDAS PRIEST, svědčí hned úvodní bodák alba „Exciter“, ve kterém dvojice Tipton/ Downing doslova vyučuje. Naopak, píseň „Better Than You, Better Than Me“ způsobila Jidášům o šest let později velké nepříjemnosti, a sice vleklé soudní tahanice. Skupinu totiž zažalovali rodiče dvou amerických teenagerů, kteří spáchali sebevraždu, neboť jeden výlisek alba „Stained Class“ se v rozhodné době nacházel na gramofonu v místnosti, kde došlo k tragédii. I to bylo v Americe možné.

(8/10)

Killing Machine (1979)

Rob Halford se poprvé objevuje v koženém oděvu s čapkou a v tmavých brýlích, což mnozí vnímali jako skutečnost, že skupina sympatizovala s homosexuální scénou. Sado - maso image a songy jako „Hell Bent For Leather“, při kterých začal Halford přijíždět na pódium na Harleyi, těmto lidem vysloveně nahrávaly. Ostatně, skupině tehdy nešlo o nic víc, než o to šokovat. Skladby na „Killing Machine“ (v USA mimochodem vyšlo právě pod názvem „Hell Bent For Leather“) se staly oproti předchozím albům metalově razantnějšími, takže stavěly na větší přímočarosti, ale zároveň i na určité hitovosti, která se vyznačovala melodickými slokami a výraznými refrény. Kromě již zmíněné kožené tutovky zde bylo hned několik vyslovených adeptů na úspěch – „Evening Star“, „Take On The World“, „Running Wild“ nebo opravdu nádherná balada „Before The Dawn“.

(8/10)

Uleashed In The East (1979)

První živé album JUDAS PRIEST zachycuje atmosféru jejich nespoutaných koncertů v průběhu vítězného japonského tažení. Na jedné straně naprosto strhující verze „Sinner“ a „Victim Of Changes“, na straně druhé pak několik méně úderných záležitostí - „The Green Manalishi“, „Genocide“, které dokázaly jen sporadicky zastoupit celou řadu zde absentujících drahokamů z bohaté truhlice tehdejších JUDAS PRIEST. Vadu tedy vidím jen v poměrně méně šťastném výběru skladeb, kdy se posluchači namísto živého „Best Of“ dostává jen směs několika stěžejních čísel a několika méně výrazných písní. I tak je zde patrné, jak to v japonském kotli muselo tenkrát vařit. Publikum směrem k doutnajícímu pódiu vytrvale aplauduje. Na něm běsní hromovládný kytarový dvojzápřah Glen Tipton/ K.K. Downing a rozjetý Halford v koženém úboru, mávající kolem sebe bičem z prasečí kůže. Co chcete od koncertu JUDAS PRIEST vlastně víc?

(7/10)