Jeff Waters je nezmar. Aby toho nebylo málo, navíc také vynikající kytarista a poměrně schopný pěvec. Přes spoustu více či méně lukrativních nabídek z řad slavnějších kolegů z branže zůstává věrný svému ANNIHILATORU a po úspěšném navázání přetržené nitě s vlastní minulostí na loňském kotoučku "Carnival Diablos" chvátá s pokračováním. Navíc se zdá, že v osobě ex-kytaristy Overkill Joea Comeau našel kvalitního (byť neříkám že pohledného, drahé dámy) zpěváka, za bicí soupravou sedí opět starý známý Randy Black, čili očekávání od deváté řadovky „Zmizíků“ nemalá.

Když vyšlo nejkontroverznější dílko, tehdy úplně osamoceného Waterse, bicím automatem a samply ozdobené "Remains", drtivá většina nad hudebním osudem šikovného Kanaďana zlomila hůl. S odstupem času nutno říci, že ne vše bylo černobílé, že celá deska není zase tak úplně špatná, ovšem zjevné vykrádání sebe sama, započaté nejpozději na "Refresh The Demon", zde kulminovalo. Jeff se posléze na nějaký čas odmlčel, aby překvapil v devětadevadesátém návratem „staré gardy“ kolem "Alice v pekle". Připravili desku "Criteria For A Black Widow" a reakce na ni se hodně různili. Osobně se kloním spíše k negativnímu postoji a to především zásluhou hodně špatného výkonu „zpěváka“ Randyho Rampage. Kdo ho následně slyšel a viděl naživo v pražské Akropoli před OVERKILL, musel si připadat jako ta Alenka v říši divů. Blonďatá vyfetlá mánička, která totálně falešně kvičí. Zvukař tehdy naštěstí pochopil komu zvoní hrana a milosrdně jeho hlas překryl kytarovou hradbou. A právě na tomhle turné získali ANNIHILATOR nového pěvce a s ním i novou sílu do žil. "Carnival Diablos" je totiž milník. Ne tak zásadní jako svého času "Alice In Hell", "Never Neverland" nebo "Set The World On Fire", ale po dlouhé době konečně krok správným směrem, konečně vyvážení ingrediencí všech Watersových snah.

Tak tedy pánové Waters a Comeau spolu ve dvojici podruhé. A hned na první poslech je jasné, že se vůbec nepovedl zvuk kytar. Takový studiový mazák jako Waters by si měl podobné úlety ohlídat, úvodní sypačka "Ultra-Motion" je toho smutným důkazem. Bohužel, tentokrát chybí i dostatek opravdu silného materiálu. Což o to, taková riffovka "Torn", v podobném duchu vedený "Ritual" nebo skřípavě industriální "Prime Time Killing" jsou jistě hodně kvalitní věci, jenže druhá strana mince se jmenuje třeba "My Precious Lunatic Asylum", "The Blackest Day" či "Cold Blooded", kde obsažené motivy kopírují modely z minula více než by bylo zdrávo. Někde na půli cesty pak zůstávají svižná "Strike" nebo zasekávačka "Fire Power" - tady již vyzkoušený starý recept funguje bez problémů. Jeffova láska k AC/DC je dostatečná známá, čili zařazení "Nothing To Me" (dokonce ve dvou verzích, když radio edit je přidán jako bonus společně s živou verzí "Shallow Grave") v australském skok-na-jedné-noze stylu překvapí asi málokoho. O jednotlivých hráčích se nezmiňuji záměrně, neboť je to zcela zbytečné, kdo umí ten umí a Watersova sóla jsou samozřejmě úžasná jako vždy.

Resumé tedy nevyznívá příliš pozitivně, ale nešť. Největší síla ANNIHILATOR spočívá stejnak v živých vystoupeních a jsou-li mezi vámi například pamětníci legendární první zastávky skupiny v naší republice v pražském Edenu (k tehdy aktuálnímu počinu "Kill Of The King"), jistě jen spokojeně kývete hlavou na souhlas. Tolik energie do svých show nedává snad nikdo jiný než Jeff Waters a parta jeho nájemných hráčů…