OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kovový hvězdolet NOCTURNUS, vystavěný kolem kapitána Browninga, jakoby se v minulosti navždy ztratil v mlhovinách osobních rozepří… Nicméně! Znáte vesmír… Je tam spousta neprozkoumaného bordelu. Bílí obři, červení trpaslíci, černé díry, časoprostorové trhliny, sem tam nějaká červí ďoura… A tak se stalo, že se jednoho rána probudím a na Metalopolis visí zpráva: NOCTURNUS v Praze. Že je to nemožné? Není! Kosmická loď NOCTURNUS sice zdaleka nevypadá jako před lety, a jediné co zůstalo je kapitán u kormidla, ale vem to čert. Důležité je, že připádlovala zahrát kultovní pecky z počátku devadesátých let do Stověžaté a navíc bude provázena mladými domácími lunárníky z MINDWORK.
Na prog-deathové kvarteto MINDWORK, které se velmi slibně uvedlo na letošním Brutal Assaultu, jsem byl celkem zvědav. Jejich nominace na předkapelu NOCTURNUS pro mě byla potěšujícím zjištěním. Klubový prostor navíc jejich sympatickému, leč poněkud stydlivém projevu sedí mnohem více, než velká festivalová stage. Počátek jejich setu se topil ve tmě a ambientních zvucích, které ukončil nástup první skladby. Ačkoliv jsem při zvučení měl poměrně vážné obavy o kvalitu zvuku, musím říci, že MINDWORK ze zvukového souboje s legendami vyšli jako vítězové. Vyvýškované kytary sice postrádaly v riffech a sekačkách sílu a šťávu, ale v cinkavých mezihrách jejich produkce, která se dá přirovnat k tvorbě kapely DEATH prokládané CYNIC, vynikl každý nástroj. Parádní hráčské výkony, aranže v nichž se technická vyzrálost snoubí s citem pro nenudící skladbu, to vše nepřerůstající určitou hranici, za níž se již bohapustě masturbuje - to byly hlavní znaky setu, který příjemně rozehřál klánovický metalový svatostánek. Závěrečný cover od DEATH byl už jen pověstnou třešní do dortu.
Celý set předkapely byl velmi pozitivně přijat i od samotných NOCTURNUS, kteří nastoupili ihned poté. S příchodem hlavních hvězd se však výrazně zhoršil zvuk, který velmi často tvořil jednu souvislou masu, jenž bych jen stěží mohl označit za čitelnou. Obrovitý, lehce oplácaný baskytarista, jehož bradka vypadala jako obrácený kultovní podnosník Salvatora Dalího, roztočil první vlasový mlýn, do kterého oba kytaroví mistři řemeslníci sázeli jedno sólo za druhým. Zhruba v první třetině setu na pódium zavítal poprvé (a rozhodně ne naposled) i sám Black Pes, který na počátku pouze očuchával krabice od pizzy, kterou měli NOCTURNUS k večeři, aby se záhy stal vedle headlinera hlavní atrakcí večera. Dokonce mu byly věnovány hned dvě skladby. Tímto bych chtěl rozehnat veškeré dohady, kterými žil klub po skončení produkce. Z potvrzeného a ověřeného zdroje mám jasnou zprávu o tom, jestli Black Pes mezi sedmou a osmou skladbou udělal loužičku pod basový aparát. Neudělal.
Jako člověk, který se z diskografie kapely seznámil hlavně s albem „The Key“ musím vyjádřit spokojenost. Počátek setu tvořily skladby „Klíčové“. V úvodu zazněla například „Lake Of Fire“, zhruba po čtvrté skladbě se odbočovalo do jiných alb. Zklamání mohu vyjádřit snad jen se zpěvem, kdy méně hlasově obdařené hrdlo za bicími zastávalo většinu vokálů a výtečně chroptící nejmladší tlustostrunný člen sestavy omezil svůj hlasový vklad jen na sporadické doprovodné vokály. Když byla oznámena poslední skladba asi nikdo nevěřil tomu, že by mohla být skutečně poslední, a tak si příjemně zaplněný Black Pes vymohl na kapele tři přídavky, které bychom z většiny mohli zařadit do zlatého fondu MORBID ANGEL. Mezi nimi se dala nalézt například „Angel Of Disease“ z roku 91, ale i skladby o více jak pět let starší. I na kapele samotné bylo vidět téměř dojetí z kladného přijetí, byť maskované za hradbu nesmrtelných paroháčů. Považte, že Black Pes naplnilo více jak sedmdesát metalistů, což bylo zhruba dvacetkrát více platících lidí, než se jich sešlo v britském Birminghamu…
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.