Zimní bouře se vrátila do Evropy a do České republiky s sebou již podruhé v relativně krátkém čase přivála i královnu symfonického metalu Tarju Turunen. Tahle událost přilákala do Incheba Arény na pražském Výstavišti (alias bývalé Malé sportovní haly) slušný zástup zpěvaččiných příznivců, počtem nicméně zdaleka nesrovnatelným s nájezdem davů, které o osm měsíců dříve ve vedlejší Tesla Aréně (alias Velké sportovní hale, která už tedy mimochodem dostala jmen) zcela zaplnily večírek bývalých zaměstnavatelů divy NIGHTWISH.

Plánovaný rozjezd v 19.00 hod. se tradičně nezdařil, ale to už nejspíš našince moc nepřekvapí (zajímavé je, že na domácích letních festivalech není časová přesnost nejmenším problémem), takže předskakující INNOCENS nastoupili na pódium až někdy okolo čtvrt na devět. V jejich případě si promotér nemusel dělat moc vrásky - chtělo to zkrátka kapelu, která by se svou produkcí co nejvíce přiblížila hlavní hvězdě večera a obecenstvo tím pádem náležitě rozehřála. Nu a když už to rovnou nemohli být nějací NIGHTWISH Revival, situace byla jasná: funguje-li některá ze zpěvaček těchto revivalů ještě v další kapele, tak ať je to právě ona. Katerina a INNOCENS byli tím pádem rovnou po ruce. A nezahráli úplně špatně, to nemohu po svém prvním setkání s touto kapelou říct, nicméně žádnou suverenitu jsem v jejich výkonu také neobjevil. Melodický metal alá shora již dvakráte vzpomínaná finská pětice, k němu velice slušný zpěvaččin projev a sem tam povedenější motiv, většinou ovšem balancující na hranici lidové zábavnosti, to zkrátka k žádným zásadním výstupům nezavdá ani omylem.

Holky z naší školky v prvních diváckých řadách (tedy ne že bych je přímo viděl, ale jejich pozdější skandování „Tarja, Tarja“ se zkrátka přeslechnout nedalo) to nicméně tak neviděly, pročež INNOCENS zahrnuly poctivou přízní, skoro stejně tak vášnivou, jakou později počastovaly i hlavní hvězdu večera. Ta nastoupila za obrovskou bílou plachtu, do poslední chvíle ukrývající celé pódium, v půl desáté, a po krátkém intru, při němž sehrála na zmíněné plachtě malé stínové divadlo, spustila se svojí speciální muzikantskou sestavou „Boy And The Ghost“, tedy jeden z těch slabších okamžiků z debutu „My Winter Storm“. Po něm následovala „Lost Northern Star“ a pak se stalo něco, co jsem na (stále ještě?) metalovém koncertě už velmi dlouho (tedy jestli vůbec někdy) neviděl. Děvčata pod pódiem zasypala Tarju nejrůznějšími plyšovými zvířátky (přestože žádný hattrick či něco podobného jsme samozřejmě neviděli) a dokonale ji tím zaskočila. Nikoliv ovšem na dlouho, což nejlépe dokázaly „My Little Phoenix“ a zejména „Passion And The Opera“, opravdu stoprocentně a se vším všudy podané. Tarja vůbec zpívala čistě a spolehlivě, což je samozřejmě nutno kvitovat s povděkem, a do toho navíc neustále nezapomínala mávat známým gestem „paroháče“, takže ona metalová charakteristika byla skutečně stále ještě na místě. V průběhu večera pak dále zazněly kupříkladu „Sign For Me“, „Nemo“, „I Walk Alone“, žhavá novinka „Enough“, „Poison“, „Wishmaster“ a nechybělo ani, kdo by to byl řekl, bubenické sólo stále čerokézštějšího Mikea Terrany.

Celkový dojem z toho všeho nicméně nebyl nijak závratný. Jakási umělá nastavovanost hodinu a půl trvajícího vystoupení, korunovaná závěrečným naoko velmi srdečným objímáním každého muzikanta s každým (že by iluze „rodiny“ fungující dokonaleji než mnozí jiní a NIGHTWISH mezi nimi zejména?) totiž ještě zvýraznila některé další hlušší okamžiky koncertu, vracející nás neomylně k vydání „My Winter Storm“. Ano, Tarja je bezesporu geniální pěvkyně, ale bez stejně geniálního skladatele poměrně nevýraznější, než by si asi sama představovala. Což platí stoprocentně i pro její živá vystoupení, která na to konto nevyřeší ani námezdní hudební veličiny typu čerstvé posily Olivera Holzwartha či již vzpomínaného mistra Terrany. Bohužel.