FLOWING TEARS sice nevstávají z mrtvých, ale řekněme po dlouhém zimním spánku, který se protáhl na celé dva roky, kdy tato kapela de facto neexistovala. Nicméně, onen spánek jim jenom prospěl, měli spoustu času si promyslet, kam své úsilí dále směrovat, jak pravil i jejich vzkaz na stránkách a nelze než jim dát za pravdu. Když  se v půli devadesátých letech objevili na scéně, bez debat šlo o zajímavé seskupení, tehdy s ještě dlouhým, krkolomným názvem FLOWING TEARS & WITHERED FLOWERS. Nahráli neméně zajímavá alba, zmiňme hlavně kouzelné „Joy Parade“. Poté došlo ke zkrácení jména na FLOWING TEARS, ale kvalita hudby zůstala a na světě se ocitlo „Jade“, dle mého názoru jejich nejlepší počin dodnes. Dokázali vykouzlit nádherné, teskné melodie a přestože jejich hudba v té době šla s proudem gothic/doomové módy, vyvarovali se typických klišé a kýčovitostí, které později v tomto hudebním směru značně převládly. „Jade“ své kouzlo neztratilo, bohužel další práce kapely ano. Přišlo „Serpentine“ a s ním i vstřícnější tvář toužící po masovější odezvě. Započaté dílo dokončili na „Razobliss“, kde definitivně ztratili soudnost. Na druhou stranu, těžko někomu zazlívat, že se vydal komerční cestou, takovým WITHIN TEMPTATION se to povedlo, bez ohledu na kvalitu poslední desky (kde jen ty doby „Enter“ jsou…). FLOWING TEARS si ty dva roky volna vybrali naplno, možná se usadili, možná dospěli k názoru, že pokud je hudba neživí, musí jim samotným přinášet útěchu. Dali o sobě vědět minulý rok vydáním poloakustického živáku „Invanity“, letos vydávají studiové album „Thy Kingdom Gone“.

Na rozdíl od mnohých kolegů jejich další kariérní krok nesměřoval k vytvoření mohutných doprovodných aranží, neřku-li angažování orchestru, ale směrem zcela opačným. „Thy Kingdom Gone“ je návrat ke kořenům, nebo alespoň ke zdravému kmeni a přesto jde o moderně znějící album. Síla současné hudby FLOWING TEARS spočívá v uvolněnosti a přirozenosti melodií, které se linou do éteru. Nečekají na nás žádné podbízivé popěvky nebo snadno zapamatovatelné melodie. Sází na osvědčené postupy především z doby „Jade“. Ubylo kláves a kapela klade důraz na kytary (byť některé partie na piano jsou kouzelné) a především se noří do velmi depresivní nálady, možná úplně nejvíce ve své historie, čemuž nemálo pomáhá i hluboký hlas zpěvačky Helene Vogt. Album si od začátku až do poslední minuty udržuje značně ponurou atmosféru, že i variace na valčík - „Miss Fortune“ (jedna z nejlepších skladeb na albu) vyznívá jako umíráček a dá se s klidem říci, že „Thy Kingdom Gone“ je nejtemnější album této kapely.

Až dosud to byla jen samá pozitiva, protože „Thy Kingdom Gone“ je dobré album, přesto by se pár věcí vytknout dalo. Jak už to u gothic/doomových nahrávek bývá, těžko zde budeme hledat něco původního. Osvědčené postupy jsou rovněž i značně ohrané. Nicméně, ponecháme-li podmínku alespoň částečné originality stranou, tak se „Thy Kingdom Gone“ může směle postavit vedle „Joy Parade“ nebo „Jade“. Rozhodně toto album doporučuji, ničím nepřekvapí, ale ve svém žánru rozhodně patří mezi ty lepší kousky.