Když ELVENKING v roce 2001 vydali svojí prvotinu „Heathenreel“, upoutali na sebe pozornost metalového publika lačnícího po folk metalových skotačinkách (a jednoho nejmenovaného redaktora z našich řad). I druhé album „Wyrd“ nedopadlo nejhůře, jenže pak kapela začala přitvrzovat, a tak nějak to přestalo být zábavné. Zajímavá zpráva byla, když oznámili, že letos vydají plně akustické album. Nakonec to nedopadlo tak špatně, vrací se tím mezi své lesní skřítky, kterým nyní mohou hrát při táboráku, aniž by s sebou museli tahat elektronickou aparaturu. „Two Tragedy Poets ... And A Caravan Of Weird Figures“ je hodně svěží a veselý počin, sice značně kýčovitý a plný klišé (ostatně to pro tuhle tlupu bylo vlastní už od počátku), ale celkem dobře poslouchatelný. Jen se člověk musí naladit na správnou notu.

Svou náladou se „Two Tragedy Poets“ neliší od předchozích alb; veselé tancovačky, špatný zpěv (ano, opravdu špatný), melodie inspirované lidovou hudbou, ELVENKING má nejblíže k irské/keltské hudbě, po vzoru mírné (nebo hodně silné, budu-li jízlivý) inspirace SKYCLAD. Svižné popěvky ze strun elfích králů jako by byly psány do hodovních síní a místo bubnů se tlouklo věčně prázdnými korbely o dubovou desku stolů, až vepří hlavy nadskakovaly. Smyslné děvy se divoce kroutily okolo centrálního ohniště a na jejich bocích spočívaly zraky hodovníků, kterým se mísily sliny s pivem na dlouhých vousech. V koutě místní bard hraje čím dál rychlejší sóla na housle, kytarista opojen bujarou zábavou a chmelovým kvasem si nedovolí pouštět se do složitějších akordů, a tak hraje stále ty samé, zakoukán na pohupující se poprsí tanečnic a doufá, že bude hrdinou noci aspoň jedné z nich. V okamžicích, kdy si houslista mohutně nahýbá z korbelu se do popředí snaží dostat chlapík s mandolínou a vybrnkávat variace na aktuální popěvek, nicméně jeho snaha vyznívá do ztracena, jakmile hodovníci spatří nakloněnou nádobu nad houslistou, nebo houslistu nakloněného nad sudem, a všichni se pouští do bujarého vyřvávání refrénu. Celkovou dobrou náladu večera nezkazí ani chvilkové rytmické zaškobrtnutí, většinou, když se kytarista zadívá až příliš hluboko do výstřihu a spustí nějakou tesknou melodii. Naštěstí tu ale je celý sál, který ho sborovým hřmotem rychle vyvede na správnou cestu. A tak plyne celý večer, společnost se baví, hudebníci se baví, všichni si užívají a pivo teče proudy. Možná je čeká ráno nepříjemné probuzení, bolestivé vystřízlivění, zpřetrhané struny, rozlámané stoly a roztrhané sukně rozcuchaných tanečnic. Ale to nás nemusí zajímat. „Two Tragedy Poet (…And A Caravan Of Weird Figures)“ je záznam těch radostných okamžiků, netřeba se zajímat, zda se skrývá něco pod povrchem, hlavní je, aby se letos opět urodilo dost ječmene a chmelu a ženy byly stejně přítulné jako předchozí noci.