BACKYARD BABIES jsem naposledy viděl před pěti lety v Mnichově, kde místní klub „Backstage“ zaplnilo na dva tisíce pohodových týpků v keckách a tričkách RAMONES. Oproti tomu, když jsem v pátek přišel do pražského Rock Café, mi nezbývalo nic jiného než si říct - jestli nikdo nepřijde, tak holt nikdo nepřijde. Jsme přeci v Čechách a garážový rock zde nikdy neměl na růžích ustláno. Nakonec přeci jen někdo dorazil (téměř tři stovky fandů) a sice zejména ortodoxní jádro pražských glamrockerů. Když jsem viděl outfity těchto dvacetiletých floutků se zdobenými záhyby, pásečky, šátečky a jinými cetkami, jak pěkně přiléhaly na jejich moučná těla, padla na mě trocha nostalgie z let osmdesátých minulého století, kdy vypadat jako Michal Penk bylo vlastně asi fajn. Všichni se očividně znali a každý z nich byl ve své hlavě nejspíš nějaká rock´n´rollová hvězda, což potvrzovala záplava jemných vytupírovaných vlasů, které jsou dozajista hezké, a které vystavěly jejich maličkost na odiv těm ostatním. Ale vzhledem k proměnám doby, počasí, poměrů a obsahu internetové sítě je složité posoudit, jestli byli zarytými fans severské punk-rock´n´rollové scény, vycházející z jasně daných kořenů a odkazů NEW YORK DOLLS, MC5 či RAMONES (a konkrétně BACKYARD BABIES ještě z glamových HANOI ROCKS a FASTER PUSSYCAT), nebo to byla parta přiblblých Emáků, kteří už se chytají všeho, co by je mohlo posunout někam od lidské pospolitosti. Pozéry mám vlastně rád, ale když je člověk přirozená osobnost, působí to určitě lépe, než když rozváží cereální tyčinky a po nocích si upravuje profil na Myspace, kde se převtěluje do nechvalně známého týpka, kterého najednou všichni berou.

Koncert začíná včas a první předkapela PHANTOMS ON FIRE zajímá pouze pár holek (tím „pár“ rozumějte přesně dvě), stojících před pódiem a zjevně předpokládajících, že týpků z Myspace ten večer přijde víc, a že by jim tudíž mohli zabrat místa. Když začala hrát druhá předkapela SKILLER, bylo mi hned divné, že to najednou mnohem víc šlape. Ti první byli totiž od nás a ti druzí (stejně jako hlavní hvězdy) ze Švédska. Škoda, velmi nerad se znovu utvrzuji, že „co čech to muzikant“ platilo asi jen v divadle Semafor. Nu což, SKILLER křepčili před vlažně se zaplňujícím sálem a já si uvědomil, že jsem do této chvíle ještě neviděl svalnatého Emáka s kytarou zavěšenou v oblasti hrudního košíčku, pohybujícího se jako by byl hostem pořadu „Cvičme v rytme“. Záměrně se nezmiňuji o muzice, prolétla kolem jako holuby na náměstí Svatého Marka v Benátkách, kterých je tam hafo a zanechávají po sobě pouze trus.

Konečně nastala chvíle pro švédské recyklátory. I když je v dnešní době moderní recyklovat převážně odpad, BACKYARD BABIES si vybrali z té hromady glamových hoven poměrně vkusné kapely a vytvořili z nich docela slušný bigbeat. Pravověrným, kteří si je před deseti lety zamilovali (v době jejich motörheadovsky střiženého alba „Total 13“), sice nějak nesedlo to další, uhlazené „Making Enemies Is Good“, takže zde bylo paradoxní sledovat, jak pilotní singl a odrazový můstek z „Total 13“ („Highlights“) místní asi ani nezaregistrovali. Nadšené ovace tedy sklízely spíše songy z posledního bezejmenného počinu, vydaného letos, který je dle mého názoru úplně stejný jako dvě předchozí desky „Stockholm Syndrom“ a „People Like People Like People Like Us“, jen s tím rozdílem, že si tam možná po několikátém poslechu všimnete jiných skladeb. To, že zní BACKYARD BABIES naživo poněkud monotónně (a v Rock Café tomu ani jinak nebylo) je jedna věc, ale na studiových nahrávkách mám raději, když dokážu písně od sebe rozeznat i jinak, než podle toho, že se zavedeně ověřený mollový základ A, G, F vymění za F, A, G. BACKYARD BABIES přeci jen nejsou ani MOTÖRHEAD ani RAMONES, kde je monotónnost určitým kultem. Příjemné bylo vidět, že se kapela nebojí do toho jít se stejným nasazením i v malém klubu, stejně jako na větších pódiích.

Koncert měl náboj a všechno šlapalo jak se na rock´n´rollovou kapelu patří. Nechyběl ani zavedený ohoz kytaristy Dregena, který na své image dozajista pilně pracuje, aby nakonec vypadal jako skutečný a legendární Andy McCoy z HANOI ROCKS. Nicméně, masérské postoje a uvazování šátků kolem hlavy na různé způsoby mi bohužel evokují spíš Sagvana Tofiho, takže děkuji, ale budu se raději hýčkat pohledem na tu spoustu paží, natahujících se jedna přes druhou, aby se mohli tohoto Napoleonka dotknout.

Asi se dopouštím něčeho, čemu se dostává skutečného významu slova kritika (a mrzí mě, že zrovna u mé oblíbené kapely), ale toho klišé, které mi na jednu stranu přišlo v začátcích BACKYARD BABIES dobré a vtipné, už je asi moc. Ono jen omarkovat si písně tak originálními názvy jako „Fuck Off And Die“ , „Idiots“ či „Degenerated“ chce buď hodně nadsázky (kterou jsem nezaregistroval) nebo by mi mělo být opět čtrnáct a zakládal bych sídlištní punkovou kapelu s hitem „Rotující ještěrka, svítí jako baterka“. Co se týče samotného koncertu, tak pro zarytého fanouška, znajícího nazpaměť celý repertoár BACKYARD BABIES včetně bonusů, demonahrávek a nevydaných bootlegových kompilací, určitě nebyl nejhorší. Ale pro obyčejného civilistu, který svůj hudební vkus zprznil tím, že si občas pustí i něco, co působí jako z tohoto století, je lepší názor ten, který mi říkal děda před smrtí - „život je úžasně krátký, tak proč plýtvat časem?“

Foto: Stray