SIRENIA letos v létě ve Vizovicích na festivalu Masters Of Rock představila nejenom novou zpěvačku říkající si Ailyn, kterou naverbovali až ze Španělska (norské pěvkyně se asi staly nedostatkovým zbožím, i bývalí Velandovi kolegové lovili v Itálii), ale i ukázky z nového alba, které vychází letos v lednu. Kromě toho také kapela předvedla, že na živo hraje asi jako české normalizační hvězdy. Ale tak už tahle kapela hraje roky - basu, klávesy, housle a stočlenný sbor mají na disku, a to něco málo odehrají. Od posledního počinu s novým albem příliš dlouho neotáleli a už v létě bylo jasné, že hudební tvář předvedená na „Nine Destinies And A Downfall“ se příliš měnit nebude.
Nicméně SIRENIA se za dobu své existence bezpochyby posunula. Veland vývoj své hudby směřoval tak, aby byla přístupnější a akceptována i jiným okruhem lidí, než pouze těmi, co v SIRENII vidí pokračování původního směru TRISTANIE. Nyní máme na jedné straně velice pěkné melodie, které v sobě skrývají smutnou krásu a podmanivé kouzlo podzimních nálad, hudební postupy, které si kapelník nacvičil v době, kdy chtěl své posluchače rozplakat, ale zároveň chorálový a klávesový patos v refrénových částech. Ne že by současná gothic metalová scéna, respektive ten paskvil, který se z ní nakonec vyvinul, netrpěla stejnou chorobou. Některé kapely se ale celkem dobře oklepaly a vydaly se svým vlastním směrem, jako třeba již zmíněná TRISTANIA. SIRENIA se bohužel již od počátku svého vzniku trápí s nestálostí sestavy, ani na jedné desce nezpívá stejná zpěvačka (což vzhledem k jejich kvalitám není nijak velká tragédie). Ailyn je sice pohledné děvče, pro koncerty s podporou playbacku jako dělaná, ale na studiovém albu zní stejně unyle jako její předchůdkyně. Jedinou stálou osobou v sestavě je bubeník Perez. Nedokážu říci, zda je to tím, že je v Norsku málo hudebníků, nebo má většina z nich problém s osobou Mortena Velanda, ale faktem zůstává, že SIRENIA je pro většinu muzikantů sezónní záležitost a většina hudby na řadová alba si Veland skládá a nahrává sám. V tom tkví asi hlavní problém, veškerou hudební komplexnost řeší kapelník u kláves a na počítači. Kytary jsou nevýrazné a riffy až únavně monotónní, zato cukrové vaty je přehršle. A to se na minulé desce zdálo, že je tento přístup už na ústupu. Byl, ale opět se vrátil. Podobně je to se sborovým zpěvem, který se snad od první desky nezměnil a má stále stejné zabarvení a nijak nereflektuje hlas zpěvačky. Jinými slovy, na albu „The 13th Floor“ je až příliš (řekl bych nejvíce z dosavadní tvorby) vidět, že je to studiové leporelo, složeno postupně ze zcela izolovaných součástek. Nemůžu se zbavit dojmu, že některé součástky jsou recyklovány vícekrát, opakují se stále ty stejné postupy, ta samá gradace před refrény, sbory na pozadí, zvonivé klávesy ve slokách a hradba zvuku, jako když varhaník upadne celým tělem na klapky v refrénech. A přitom ústřední hudební motivy vůbec nejsou špatné, být zkomponovány s větším důrazem na roli kapely, vypadalo by to úplně jinak. Vzpomeneme-li si na poslední album AFTER FOREVER, nebo nedávný počin od FLOWING TEARS, kde odlišný přístup k podobnému tématu úplně zvrátil celkové vyznění. V SIRENII však chybí další osobnost, která by se hudebně podílela na výsledném charakteru hudby. Bohužel, protože, jak jsem už zmínil, ústřední hudební motivy jsou pěkné, jen by to chtělo zahrát živými muzikanty s vlastním, osobitým projevem a třeba i falešně, ale „bolestná hudba plná emocí“ (© Darkmoor) nahraná bezemočním počítačem selhává s každým albem více a více.