Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
THE CURE tímhle materiálem zklamali. Po výtečném tříhodinovém koncertu z února loňského roku, jaký předvedli právě v Praze, přišla studená sprcha. Novinka „4:13 Dream“ řídící se heslem – "hlavně se nikomu nezprotivit", je tak jedním z nejméně osobitých a záživných děl v dlouhé historii této slavné kapely. Většina zdejších skladeb působí jako přebytek z minulé bezejmenné desky, okořeněná prvky odkazujícími až někam k polovině osmdesátých let. Vše je podřízeno snaze znít za každou cenu jako THE CURE z minulosti, ať už z jakéhokoliv období. Přebíhá se z devadesátých let do osmdesátých a pak zase zpátky do současnosti, takže si celé dílo nese nápadné rekapitulační stigma, což bývá u velkých kapel předzvěst hubených časů. Každé z předešlých děl totiž vešlo ve známost svojským výrazem a zvukem, podle kterého bylo vždy snadné dané dílo časově identifikovat. Jenže novinka jakoby brala z každé části jejich kariéry trochu. Navíc zde úplně chybí silné skladby. Návrat Porla Thompsona sice způsobil určité zmohutnění kytarových stěn (přidalo se ovšem i na 80´s synťácích), ale nejsem si jistý, zdali je to to pravé, co nový materiál, který je jinak kombinací alb „The Top“ (1984), „Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me“ (1987), „Wish“ (1992) a „The Cure“ (2004), potřeboval.
Nejlepší (a zároveň jediné dobré) skladby: „The Real Snow White“ (výtečný refrén), „Freakshow“ (snaha o rozvernost polozapomenutého alba „The Top“ je originální) a konečně čistokrevné eighties retro „Sleep When I´m Dead“ (zaujme temně romantický styl).
5 / 10
4:13 Dream (2008)
The Cure (2004)
The Bloodflowers (2000)
Wild Mood Swings (1996)
Show (live) (1993)
Paris (live) (1993)
Wish (1992)
Mixed Up (remixy) (1990)
Disintegration (1989)
Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me (1987)
Staring At The Sea : The Singles (1986)
Heads On The Door (1985)
Concert : The Cure Live (1984)
The Top (1984)
Japanese Whispers (rarity) (1983)
Pornography (1982)
Faith (1981)
17 Seconds (1980)
Boys Don´t Cry (1979)
Three Imaginary Boys (1979)
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!
Veľmi zmysluplný a silný návrat. Umné nadviazanie na to najlepšie z ich tvorby (prvé tri albumy) a skvelý výber speváčky. Zaslúžený obrovský úspech.
