THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tříleté čekání je u konce a skotští FRANZ FERDINAND přicházejí právě v těchto dnech se svou několikrát odloženou třetí deskou. Již dlouho před vydáním utíkaly ze studia informace o tom, že novinka má být v podstatě tanečním albem, které bude více využívat nejrůznějších mašinek a dávno přežitých elektronických zvuků. I když je pravda, že na novince hraje nabasovaný rytmus určitým způsobem první housle, nemůžu říct, že by došlo oproti minulosti k nějaké radikální změně. A je to dobře, protože tuhle skupinu si i tak nespletete s žádnou jinou. FRANZ FERDINAND nahráli další spolehlivou sbírku silných písní, kde svou podstatu prověřenou dvěma alby z poloviny této dekády nepopírají. Znovu se nám tak dostává jejich typických mládežnických pochodů, vysekávaných rovnými rytmy a automatizovanými kytarovými figurami. Ve většině zdejších skladeb znovu není nouze o líbivé refrény a robotické změny temp, které jsou pro tuto kapelu tolik typické. Kdo zná jejich staré desky, ví o čem je řeč. O něco více prostoru dostávají pradávné elektronické mašinky, které svým zvukem působí jakoby byly před třiceti lety použity v normalizačních dokumentech o tehdejší socialistické mládeži. Co by také ne, vždyť je prý vyvíjeli ve výzkumných centrech sovětští inženýři. Třetí deska FRANZ FERDINAND je tak solidní porcí zábavy nejen díky těmto zajímavostem, ale zejména díky nemalému množství výborných skladeb.
7,5 / 10
Tonight: Franz Ferdinand (2008)
You Could Have It So Much Better (2005)
Franz Ferdinand (2004)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.