X-CORE se za posledních několik let protlačili mezi elitní české kapely, díky čemuž se v současnosti těší značné popularitě. Zcela jistě se dá říci, že jde o nejvýraznější představitele melodického hard core na tuzemské scéně, a druhým dechem lze dodat, že si tuto pozici kapela budovala téměř deset let. Po pubescentní albovce „Tobě bestie“, poměrně nedotaženém split CD s PITBULL DIESEL a nadějném dvoupísničkovém EP „Between Heaven And Earth“ tu tedy máme plnohodnotnou albovku, jež posledně uvedeným pozitivům dodává jasnější kontury.

Nebývá zvykem, že bych se chtěl hned a co nejvíce věnovat zvuku nahrávky, ale zde nemohu jinak. Máme totiž co dělat s albem, které má možná to nejlepší zvukové balení ze všech tuzemských desek v daném žánru. Dodat musím, že zvukový záznam nebyl ve většině sejmut v žádném z českých studií, krom dvou skladeb se točil u Rolanda Grapowa, který po albu „The Dark Ride“ opustil řady HELLOWEEN. Po produkční stránce nelze hledat znatelnější vady na kráse, vše je slito ve funkční celek, bicí mají nádherně „velký, tučný a americký“ prostorový zvuk, kytary potřebnou hutnost a tlak, basa podtrhuje kopák, prostě jakoby někdo postupoval přesně dle kuchařky k přípravě funkční, skvěle znějící a přístupné melodické HC desky. Vyzkoušel jsem CD pro zajímavost na několika parametricky naprosto odlišných aparaturách a „In Hell“ prostě hraje na všem. Dvě skladby pak byly svěřeny do péče Zdeňku Šikýřovi v Hostivaři a rozdíl … není propastný. Ale existuje.

Žánrově je „In Hell“ dobrým kompromisem, přístupným široké škále lidí. Na své si přijdou zastánci klasického hard coru, vyznavači cukrkandlového HC modelu CALIBAN a díky četné melodičnosti i sorta posluchačů, která jinak tvrdou hudbu příliš nemusí. V melodických zpěvech vidím oproti živému hraní jistou nedotaženost, kdy intonace vypocená na CD jednoduše vázne. Brutální vokály doznaly od minulých studiových počinů taktéž nějakých změn, rozhodně jsou usazenější a vyspělejší, než tomu bylo dříve. V aranžích se vyváženě střídají měkčí melodické motivy se sekačkami nebo hutnou kytarovou jízdou, podepřenou pekelně jedoucí efektivní rytmikou, která se však nebrání jakýmkoliv výstřelkům nebo breakům. Ruka zkušeného producenta je znát více než jen na několika místech. Mnoho skladeb si koleduje o přízeň vyloženě hitovým potenciálem, zpěvné refrény, na kterých X-CORE v některých skladbách staví, jsou koncipovány tak, aby se usadily v mozku na velmi dlouhou dobu. Na druhou stranu, některé melodie a prvky na albu mi přijdou zbytečně prvoplánové (od přírody jsem alergický na koncertní „hej hej hejování“, které se na „In Hell“ vyskytuje přímo jako podkres skladby „Just Numbers“) – takže, hoši, hoši, to snad nemuselo být, toto, to nemáte zapotřebí.

Pokud by se podobná nahrávka dostala na můj stůl z vnějšku hranic našeho státu, byl bych mnohem přísnější, na poměry naší scény však jde téměř o takový malý zázrak. Jedno z mála domácích alb, na němž touha „znít jako většina žánrových špiček“ byla korunována úspěchem.