OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Takřka do roka a do dne se do Prahy vrátili američtí WOLVES IN THE THRONE ROOM. Black metalová úderka s neotřelou image a celkovým přístupem prakticky zopakovala své loňské vystoupení, které dle počtu přítomných diváků očividně zanechalo pozitivní dojmy.
Aktuálně čtveřice, stejně tak jako vloni, nechala pro navození atmosféry nad pódiem rozsvítit tmavě modré světlo, přičemž během více než hodinu trvajícího vystoupení se jeho jas a intenzita měnily jen velice málo. Zklamán byl asi ten, kdo čekal, že nám „vlci“ tentokráte ukáží i svoji jemnější tvář v podobě skladeb s ženským vokálem. Nic takového se (opět) nedělo. Set tedy znovu pozůstával z čistě black metalového běsnění plného, co do stopáže, skutečně velkorysých kompozic. Jejich v zásadě tradiční black metalová náplň, což obnáší hojný výskyt rychlých sypaček, které prolínají „evropské“ melodie, se vyznačuje zvláštní aurou přitažlivosti, jež povznáší tvorbu amerických vysoce nad lepší žánrový standard. Na většinou gigantické časové ploše dokáží posluchače hypnotizovat repetitivními rytmy a kytarovými riffy, aby se vzápětí postupně a nenásilně přeorientovali na ambientní zvukové plochy, kterých však, na rozdíl od studiových nahrávek, bylo v živém provedení přeci jen méně. WOLVES IN THE THRONE ROOM svůj vymezený čas opět využili především na demonstraci tvrdosti svého živého projevu a oproti rok starému koncertu jsem měl dojem, že ještě o něco více přitlačili na pilu. Představení, jehož délka o patnáct minut přesáhla „zavírací“ hodinu na Sedmičce (dohrálo se přibližně ve 22:15), znovu představilo tuto zajímavou kapelu jako introvertní chlapíky, kteří toho na pódiu moc nenamluví, ale když se chopí nástrojů, tak z fjordů na všechny strany lítají veliké kusy ledu.
Předskokan, ač žánrově úplně jinde, byl s ohledem na dramaturgii večera vybrán citlivě a dobře. Domácí GOSPEL OF THE FUTURE pojí s hlavní hvězdou vyznávání monotónních rytmů a zřejmá záliba v tradičním metalovém zvuku. Valivé skladby, nesoucí se většinou ve středních tempech, ruku v ruce s hutným kytarovým zvukem a průraznými bicími fungují velice dobře i v koncertním provedení. Je vcelku jedno, jestli stylu moravských budeme říkat sludge anebo hardcore, to podstatné je, že kapela s prozatím poslední bezejmennou deskou, našla svůj jasný a jak ukázalo i toto vystoupení, správný směr. Zajímavým faktem, který dokazuje bourání kdysi tak mohutných bariér mezi jednotlivými scénami, je, že koncertní repertoár GOSPEL OF THE FUTURE tvoří i cover „Géniové“ od domácí metalové legendy MASTER´S HAMMER.
Co se zvuku týče, taktéž si nebylo moc na co stěžovat. Obě vystupující kapely byly v rámci možností strahovského klubu ozvučeny velmi dobře a díky tomu mi hlavní hvězda večera v krátké době už podruhé dokázala, že i black metalový koncert může být příjemným a především čitelným posluchačským zážitkem.
Fotografie: Thorn (Vídeň)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.