OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Klasická a metalová hudební tvorba, nebo chcete-li metalové hudební postupy a nástroje a jejich vesměs akustické klasické protějšky, se spolu čím dál tím více mazlí, předhánějí se, zápasí spolu a poté se láskyplně podpírají, vystavují se na obdiv, obnažují své nejintimnější partie, ale ponejvíce spolu v pevném svazku vnitřní krásy, melancholického napětí, srdeční hry a nezdolné síly vytvářejí nevšední a úctyhodné kompozice – nerosty majestátní hory, která je obohacena o další drahokam – Reflections Of The I.
Arcturus, Mayhem, Kovenant, Tritonus a Khold, známé to názvy kovových, vesměs černě smýšlejících spolků, jsou nejčastěji spojovány se jmény tvůrců nové mozkové obrazotvorné revoluce, kterou má na svědomí seskupení známých metalových tváří pod ne mnoho známým názvem Winds. Lars Eric Si, jehož hlas, jakkoli nadsazeně dramatický, vás s každým dalším poslechem přerůstá, Carl August Tidemann, jehož úctyhodné kouzlící ruce napadají chvějící se kytarové struny, Jan Axel von Blomberg, který, po vyslovení jména jeho umělecké přezdívky Hellhammer, snad ani nepotřebuje představit a Andy Winter, jehož procítěná klavírní hra svírá nejedno lidské bijící srdce, jsou ansámblem zasvěcených profesionálů, jejichž debut silou několikatunové lokomotivy a zároveň něhou hřejivého letního vánku dokáže naplnit prázdnou mysl ubohé lidské bytosti nejistými existencionálními vizemi zaprodané lidské rasy.
Tato kolekce spalujícího letního horka, podzimního melancholického větru, ledově sněhových zimních závějí a vlhké čistoty jarního deště přinášejícího klamnou naději, je skutečně důstojnou kombinací klasické hudby a rockového, resp. metalového cítění, to vše prezentováno neoblomnou hráčskou dovedností. Pasáže čistých klasických postupů prostřídávány s party, jímž vévodí progresivně laděná elektrická kytara, vám budou celou hodinu připomínat onu tenkou nitku lidského bytí. Nad tesknou hladinou orchestrální kompozice členů filharmonického orchestru z Osla se nese zejména mistrovská, progrocková kytara virtuóza Tidemanna, jehož kytarová staccata, temné riffy a zejména sólové vyhrávky, jejichž nálada jde ruku v ruce s klasičtějšími strunnými nástroji, bezesporu nadchnou i zasvěcenější posluchače. Jakkoli jsou všudypřítomné ruce černého pána Hellhammera zvyklé na rychlejší a přímočařejší údery, na tomto albu opět dokazuje, že jeho bubenické ego je schopno výborně zahrát jakoukoliv formu moderní hudby. Čistý, procítěný a impozantní zpěv Larse se neohroženě probíjí instrumentálními pasážemi této vskutku neobyčejné kompozice, o jejíž čistou produkci se zasloužil poslední, avšak nejdůležitější člen tohoto základního kvarteta. Andy Winter je nejen autorem většiny alba, ale také klavírní mág, jehož světelná klavírní preludia se rozhodně nekrčí ve stínu ostatních nástrojů a zejména v instrumentálních skladbách připomíná svou nesestřelitelnou úlohu. Andyho závěrečná prstokladová procházka, která nechává uši a mozek vzpomenout na geniální Rachmaninův koncert č.2, uzavírá tento výtvor velice impozantně. Někteří se ovšem dočkají i přídavku v podobě pěti skladeb (z mini CD „Of Entity And Mind“), které, ač založeny na stejných mozkových sněních, přece jen dávají znát jinou dobu vzniku, zejména použitím digitálních zvuků klasických nástrojů a výraznější akustické kytary. Dohromady však tyto věkově odlišné materiály mají onu nadlidskou moc, která kupříkladu dokáže řídit umělcovy ruce při tvorbě tak úctyhodné albové malby.
Pro mnohé jistě nedostatečně metalové, pro jiné čarovně progresivní, pro některé jen výborné skloubení zasněné klasiky a metalové zpupnosti. Každopádně však album pro lidi s otevřenou myslí a srdcem. Album plné technické stability a hudební vyzrálosti. Habemus duas aures, sed unum os, ut plura audiamus quam loquamur - Máme dvě uši, ale jen jedna ústa, abychom více slyšeli než mluvili. Tedy zmlkněte, poslouchejte a nechte se unášet …
9 / 10
Lars Eric Si
- vokály,basa
Carl August Tidemann
- kytary
Jan Axel von Blomberg
- bicí
Andy Winter
- klavír,klávesy
Drajevolitch
- hlas
Vegard Johnsen
- housle
Stig Ove Ore
- viola
Hans Josef Groh
- cello
1. Clarity
2. Realization
3. Of Divine Nature
4. Transition
5. Passion's Quest
6. Reason's Desire
7. Premonition
8. Remnants Of Beauty
9. Existence
10. Continuance
11. Predominance
12. Inception Perspective
13. In All Reflections
14. Bloodstained And Sworn
15. Mirrored In Time
16. An Eternity Of Dreams
Prominence And Demise (2007)
The Imaginary Direction Of Time (2004)
Reflections Of The I (2002)
Of Entity And Mind (miniCD) (2001)
Vydáno: 2002
Vydavatel: The End Records/Avantgarde Music
Produkce: Andy Winter
Studio: Top-Room Studio
Souhlasím s Hellriderem.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.