Mám rád tuto brněnskou partu. Přípravu a vydání každého jejího alba provází vcelku nenápadná kampaň, dá-li se o kampani v pravém slova smyslu vůbec hovořit. Ani kapela samotná nemá potřebu se nikam cpát, přestože její tvorba už od svých počátků vykazuje znaky solidního mainstreamového potenciálu. Nepochybně tomu nebude jinak ani po odeznění prvních dojmů z eponymní nahrávky, která je v pořadí již třetí deskou ANIMÉ.

Brněnští jakoby na novince zpřetrhali pomyslnou nit. Předchozí, tři roky staré album „Cuts“ znělo totiž značně melancholicky a posmutněle. Jakékoliv myšlenky na pokračování této náladové linie zažehná hned první píseň „One Last Time“. Melancholický opar je někde ve vzduchu i nadále, ale z vokálu Jiřího Kučerovského je cítit závan starých dobrých radostnějších časů z doby debutu „Sky Above Wires“ z roku 2003. Přímočaře vystavěná skladba s výraznou melodickou linkou a silným refrénem, je na poměry brněnských nebývale hitovou záležitostí. Přesto však, i navzdory prvotnímu překvapení, lze říci, že rukopis ANIMÉ je nadále jasně rozpoznatelný a i přes silně přímočaré provedení se ani nyní nejedná o žádnou lacinou záležitost. Na to je naštěstí toto trio stále dostatečně „nad věcí“ a stále (více než) dostatečně schopné tvořit kvalitní a nepovrchní rockovou muziku.

Co se týče potenciálních hitů, tak vše nezůstává pouze u vyvedené úvodní písně. Prakticky každá z těch následujících má podobné, ne-li ještě větší aspirace. Zpřehlednění struktur skladeb a celkový příklon k přímočařejším a, proč to neříct, i hitovějším kompozicím je jejich společným pojítkem. Tato snaha posunout svoji tvorbu tímto směrem, avšak při zachování typických atributů z minulosti, se rozhodně neminula účinkem. Těmi atributy mám namysli především cit pro příjemné a nevtíravé melodie a schopnost nabídnout v zásadě nenáročnou kytarovou muziku v kvalitním instrumentálním provedení a bez zbytečného důrazu na co nejlepší první dojem, po kterém beztak většinou zůstává na jazyku umělá pachuť. Bezezbytku to platí i o na albu druhé v pořadí „Never Come True“, která zaútočí ještě zpěvnějším refrénem a na poměry ANIMÉ, kteří si vždy zakládali na čistě kytarovém zvuku, netradičním prvkem v podobě decentního zvuku piána. „Don´t Look Down“ se z nenápadného úvodu promění v dravou, téměř punkrockovou vypalovačku, kterou ještě ozdobí naléhavě znějící pěvecké party. Menší návrat k nostalgii předchozí desky pak představuje následující, a na desce jedna z nejhezčích skladeb pojmenovaná „Crying In Public“, kterou, jako de facto všechny ostatní, šlechtí silná a velice zdařila melodická linka. Co se týče nálad, tak v tomto ohledu zajímavý protiklad tvoří dvojblok „Phelia“ a „Shine“. Prvně jmenovaná je možná nejchytlavější záležitostí, jakou kdy ANIMÉ stvořili a ta druhá zase pro změnu svojí zasmušilostí překonává i vše, co nabídlo „Cuts“ a pro mě osobně představuje jednu z nejzdařilejších písní brněnských.

„Animé“ je jednou z těch mála desek, u kterých v porovnání s velmi kvalitními předchůdci nijak nezamrzí přísun směrem k hitovosti a přímočařejším aranžmá. Právě naopak. Domnívám se totiž, že to je projevem zrání ANIMÉ, kteří se na své nové desce prezentují jako kapela s jasným pohledem na věc, jež nemá potřebu si na nic hrát a přesto anebo možná právě proto patří k tomu nejlepšímu, co může česká kytarová muzika nabídnout. Je zbytečné sem teď v tomto duchu psát, že by si toho už konečně mohlo všimnout i více potenciálních posluchačů, neboť si nejsem zcela jistý, jestli po tom kapela samotná za každou cenu touží. Možná tohle je jedním z nejdůležitějších aspektů, který určuje její pohled na rockovou muziku a přístup ke skládání písní. Vypadá to tak, že v jejich případě je to ta nejlepší možná cesta.