Jsou věci, které se v posledních létech staly jaksi automatickými, takže by bylo malicherné očekávat od tak obrovské instituce, jakou již dlouhou dobu irští U2 jsou, jakýkoliv náznak experimentu a nabourávání osvědčených vzorců, které jim navíc baští početné zástupy posluchačů. I když stíny revolučních devadesátých let stále krouží nad jejich hlavami jako opuštěná orbitální stanice, která ve své době posloužila jistým evolučním účelům (a kterou by řada oddaných fanoušků ráda znovu viděla v plné síle), musíme si uvědomit, že tihle čerství padesátníci po vývojové stránce logicky zpohodlněli. A nic na tom nezměnil ani osvědčený vizionář Brian Eno, který byl v minulosti zodpovědný za nejeden pozoruhodný vynález. Novinka je již třetím albem této legendy vydaným v novém století a rovněž třetím albem v řadě, držícím se zaběhlých tradic vlastního kytarového rocku. Vizionářství bylo definitivně zapovězeno, takže tu máme U2, jak si je zřejmě představuje nejširší možná posluchačská základna, identifikující své oblíbence výhradně podle singlů vytrvale rotujících v programech komerčních rádiostanic. Jediný rozdíl je v tom, že těch singlů se z této kolekce jednoduše mnoho vybrat nedá.
Jsou věci, které se okolo U2 staly v poslední dekádě jaksi klišovitými, takže pokud je budeme akceptovat jako zásadní charakteristické vlastnosti k popisu současného života okolo této irské kapely, může recenze pokračovat s trochou nadsázky asi takovýmto způsobem. Představte si situaci, kdy Bono Vox (v khaki úboru a s blazeovaným výrazem ve tváři) vyhazuje balíky humanitární pomoci z paluby helikoptéry někde uprostřed súdánské pouště. Všude se víří prach a stovky domorodců se shlukují, mávají holemi a křičí cosi k tomu podivnému stroji, který jim burácí nad hlavami. Zatímco se frontman jedné z největších rockových kapel současnosti v tom obrovském vedru ani náznakem myšlenky nevrátí do prostorného chladného sklepení poblíž dublinského přístavu, které se mezitím stalo domovským místem pro jeho kolegu a kytaristu U2 - The Edge, šéfové jejich vydavatelské firmy v zasedací místnosti newyorského ústředí již napětím a pod tíhou nezodpovězené otázky („Kdy že ta nová deska U2 konečně vyjde?“) ani nedýchají. Původně se mluvilo o začátku roku 2007, jenže tento termín byl dvakrát odsunut, vždy zhruba o rok. Takže The Edge piluje spolu s dalšími dvěma kumpány a občasným hostem Jimmym Pagem nové party, které se v krátké době stanou opěrnými pro songy U2, což na novince poznáte maximálně tak z 30% (nové album v několika momentech opravdu zaburácí pověstným hardrockovým riffem), a pokud byste se o tom předem nedočetli, tak si nejsem jist, jestli vůbec. Pro tentokrát se však nejamovalo jen na Ostrovech. Kapela několikrát odjela do Maroka, kde pořídila základy k některým skladbám, zejména rytmické party a aranže, vycházející ze severoafrického folklóru. Těch si ovšem (bez nápovědy) na albu také stěží všimnete. Co však podle mne celou desku ovlivnilo (záporně) ze všeho nejvíc? Bonův široký akční záběr. Bono jak známo nepojímá jen činnosti v oblasti hudby. Mám totiž pocit, že velkému šéfovi už nějaký ten pátek na jeho kapelu nezbývá sil nebo je případně rozděluje mezi jiné aktivity. Je těžké být takhle na roztrhání a ještě působit v nejvíce viditelné kapele světa. U2 po pěti letech přišli s velmi průměrnou kolekcí, která uzavírá jejich kytarovou trilogii. Na rozdíl od obou předchůdců však na ní příliš chytlavých nápadů nezaznamenávám.
Začne se velmi optimisticky, protože titulní skladba to do nás pumpuje v nejlepších tradicích podložených tvorbou U2 z druhé poloviny osmdesátých let minulého století. Také „Magnificent“ je vzletný song, oplývající potřebným nábojem a výtečným refrénem. Naproti tomu poklidná „Moment Of Surrender“ by mohla klidně vyjít na kterémkoliv z předchozích alb a patřila by tam bezesporu k těm méně výrazným songům. To samé v bledě modrém můžu říct i o čtyřce „Unknown Caller“, i když její zajímavá atmosféra a vzedmutí expresivity v novovlně odříkávaných sloganech jejího refrénu, doprovázených cinkavým zvukem Edgeova nástroje, má něco do sebe. Následující „I´ll Go Crazy If I Don´t Go Crazy Tonight“ je nekonfliktní popěvek, který se mezi současnou rádiovou vatou neztratí. Prostě jde o typický příklad opatrnosti dnešních U2 a zhudebnění veškerých představ milionů obyvatel planety Země o této kapele. Pilotní singl „Get On Your Boots“ je snad nejhorším úvodníkem alba U2, jaký jsem kdy zažil. Spolu se „Stand Up Comedy“ konečně dostáváme trochu těch Pageových vlivů, ale nejsem si jistý, jestli zastarale hřmotný riff po vzoru LED ZEPPELIN, ukotvený v nenápadité písni, je tím pravým, co dnešní tvorba U2 potřebuje, a co by jí mohlo udělat atraktivnější. Bonovy naléhavé výkřiky jsou nejcharakterističtější pro „Fez-Being Born“. Závěr obstarají dvě poklidné skladby jak z časů soundtracku k filmu „Million Dollar Hotel“ a sice „White As Snow“ a „Cedars Of Lebanon“. Mezi ně je však vtěsnána druhá „pageovka“ – „Breathe“, do které občas vstoupí jazzově rozháraný klavírní fragment. Protože mi tento moment připomene album „Outside“ od Davida Bowieho, vím, že jde bezesporu o práci Briana Ena. Přeberte si to, jak chcete, ale podle mne U2 svého vrcholu („Achtung Baby“) dosáhli již dávno a dnes prostě jen předložili nové album, které se bude dle předpokladů prodávat samo. O tom, jak kvalitní je, nechť si každý udělá obrázek sám. Pro mě jde o jejich dosud nejslabší věc, i když samozřejmě ne úplně zlou.