Takže zde po krátké době máme tyto švédské rock´n´rollové guys, kteří nás již od roku 2001 zásobí nevyčerpatelnou hromádkou skutečně příjemných a svěžích rockových alb. MANDO DIAO přicházejí s plně naloženým muničním skladem písní z ulic, mladického entuziasmu, romantiky, jiskření a samozřejmě s pověstným tahem na branku, který je u podobné muziky, hodící se zejména na potemnělá klubová pódia, prostě nutný. Ostatně, stejně jako jsme od nich byli ve valné většině minulých případů zvyklí na nadstandardní kvalitu (zejména alba „Hurricane Bar“ a „Ode To Ochrasy“), dostáváme jí i nyní. A proč v souvislosti s těmito Švédy mluvím o valné většině případů? Protože tím jediným méně zdárným dítkem byl zrovna minulý počin „Never Seen The Light Of Day“, na němž se skupina představila v poněkud jiném světle (nebo spíše tmě). Místo songů plných života nám naservírovala sbírku ponurých a utahaných písní, obsahujících jakési dylanovsko/reedovské brebentění. Album navíc kvalitativně zaostávalo za vším, co MANDO DIAO do té doby vytvořili - bylo sice „zajímavé“, ale po chvíli se v něm tak nějak logicky začaly objevovat díry, takže všechna rock´n´rollová srdce počala rychle volat po nové svěží dávce energie nebo, chcete-li, ohně. A ta od nich přichází právě nyní s novinkou „Give Me Fire“.

MANDO DIAO jsou především bouřlivá živá kapela ze severu Evropy, předávající s lehkostí sobě vlastní odkaz staré newyorské školy, která ve Velkém jablku fungovala ještě mnoho let před otevřením legendárního klubu CBGB. Je fakt, že sedmdesátá léta minulého století mají MANDO DIAO v malíčku. Navíc obdivují rockovou historii, samozřejmě včetně dávných ikon let šedesátých. Počínaje Bobem Dylanem a konče všemi těmi Johanseny, Thundersy, Richardsy a Jaggery. Jejich hudba je však na rozdíl od valné většiny retrařských spolků naprosto čerstvá, podávaná v moderním provedení, přizpůsobeném současné mládeži, toužící po zábavě na nekonečných tazích. Absence jakékoliv zatuchlosti, tak se tomu dá asi nejpřesněji říkat. MANDO DIAO, aniž by opustili sféry staré rockové tradice, kterou tolik obdivují, mají neobvyklý smysl pro to, co je v dnešní době dobré a zdárně se vyhýbající všemu zaprděnému a buranskému. Toto ponechávají kapelám, které se k rock´n´rollu dostávají z početných metalových řad.

Nové album nejlépe charakterizují silné hymnické songy jako „Dance With Somebody“ a „Gloria“, kde skupina ke zvýraznění již tak přesvědčivých nápěvů využívá různých doplňků a naprogramovaných aranží se smyčcovými nástroji. Ty zde znamenitě umocňují výsledný dojem velkoleposti. První jmenovaná je nezpochybnitelná hitovka s fantastickým refrénem a přímým disko rytmem a druhá vykřičená street rocková šleha, znějící do dáli z hrudí těch nejnespokojenějších předměstských rozervanců. To samé lze říci i o „Maybe Just Sad“ a rovněž o titulní písni „Give Me Fire“. Celé album je doslova přeplněno nespoutanými postoji a touhou po životě. „Mean Street“ je rozjařený dandy kabaretní glam rock jak z časů Ziggyho Stardusta nebo legendárních T-REX. Zkrátka a dobře, tahle deska nemá slabších míst, takže každému, kdo má rád melodické rock´n´rollové songy s atmosférou dávných časů a současnou zvukovou perfekcí, ji vřele doporučuji.