Samota, nenávist, bolest, odevzdání. Všechno neštěstí tohoto a jiných světů, podávané v jako šnek pomalém tempu, na kovovém tácu nazdobeném ponurými náladami stejně pomalých riffů a zvučným, i když pochmurně naladěným zpěvem. To je doom metal. Hudební styl starý téměř jako celý heavy metal sám a přesně a jasně pojmenovatelný (pomineme-li samozřejmě výsadní autorské právo BLACK SABBATH) také od okamžiku, kdy nad prodejními pulty obchodů s hudbou spolu s debutovým albem švédských CANDLEMASS zavanul také studený chlad zhouby a nasládlý pach hniloby a zatuchliny.

„Sedím sám v temnotě a čekám, až budu volný,
pláču, osamělý a opuštěný,
dychtím po tom, aby už přišel můj čas, smrt znamená jen život,
prosím, nechte mě zemřít o samotě.“ („Solitude“)

Slova, která by se dnes mohla zdát jako vytržená ze slabikáře klišé, měla v roce 1986 úplně jinou sílu. V reakci na revoluční a závratně rychlý vývoj metalových škatulek kolem sebe se CANDLEMASS nejen jejich prostřednictvím pokusili nabídnout alternativu, která měla obejít thrashová, blacková a deathová „zvěrstva“, a za pomoci sofistikovanějšího projevu nabídnout specifický prožitek příbuzných fantasticko-temných nálad. A hned napoprvé se jim to podařilo tak, že to otřáslo i samotnou věčností.

Album, pojmenované latinskou imitací na „Epic Doom Metal“ alias definici stylu kapely, přitom nemělo přijít na svět zrovna lehce, o čemž svědčí například angažování hostujícího pěvce Johana Längqvista na skutečně poslední chvíli. Výhradní autor hudby i textů Leif Edling (až do dnešních dnů samozřejmě vůdčí persóna švédských černokněžníků) však měl už tehdy koncepci CANDLEMASS pevně v rukou, a tak se nemohlo stát nic menšího, než že zpěvák do kapely zapadl jak vychladlé tělo nebožtíkovo do přesně naměřené rakve. A to všechno je slyšet od prvního tónu nesmrtelné hymny „Solitude“, v níž je mimochodem nadefinována veškerá podstata doom metalového bytí a smýšlení. Samota, nenávist, bolest a odevzdání. Po křišťálově akustické předehrávce (už tady vám z Längqvistova výrazu běhá mráz po zádech) přichází geniální a téměř halucinogenní riff, na jehož bedrech by CANDLEMASS unesli snad všechnu tíhu světa. Opravdová fantazie. V závěsu nacházíme rovněž přiléhavé sólo a užuž je tady další doomový monolit, kterému čas vtisknul stejně účinný punc nezaměnitelnosti. Téměř desetiminutová „Demon´s Gate“, opanovaná dalším všemocným riffem, nahlíží za brány všednosti, kde dominuje syrově magicko-hororové téma. Plynule přecházíme k podobně uhrančivému pohledu do nejznámější z čarodějnických propriet („Crystal Ball“) a se staženým hrdlem i před černý kámen, oplývající jistými, přesně neurčenými vlastnostmi („Black Stone Wielder“). Příval výjimečných kytarových nápadů neustává a ve snovém duchu, sem tam nakaženém i zhoubnou (klávesovou) melodií, kapela přikračuje k posledním dvěma skladbám, s nimiž se naplní i počtem krátký, nicméně maximálně výřečný obsah alba. A zejména pak v podání závěrečné „A Sorcerer´s Pledge“ je to konec jak má být, s uhrančivou předehrou, rozmanitým hudebním dějem a gradací v gejzíru melodického ženského zpěvu, kterému snad mohl být dopřán ještě o chvíli delší prostor (jak ostatně názorně předvádí i pozdější zpěvák skupiny Messiah Marcolin v živém záznamu skladby na albu „Live“).

Věru tak se tedy kalila zkáza, esence (navzdory jejímu fyzickému „promítnutí“) v metalových vodách speciálně vítaná, a tak tedy vznikl jeden z prvních pomníků tohoto památného rozkladného procesu. Vzpomeňme na něj s pokorou, nejlépe pak přímo u reproduktorů s hlasitostí nastavenou v odpovídající výši.