Málo naplat, americké KYLESA si lze jen sotva s někým splést. Jakmile se pěnice Laura poprvé opře do svých hlasivek, není pochyb o tom, že právě posloucháte tento kvintet z města Savannah. Jsou to už více než dva roky, co se naposled připomněli svojí studiovou tvorbou. Deska „Time Will Fuse It´s Worth“ z roku 2006 znamenala větší příklon k metalovému zvuku. Psychedelie, na které byla vystavěna vynikající nahrávka „To Walk A Middle Course“ (2005) ustoupila do pozadí a přenechala hřiště méně komplikovanějším kompozičním postupům.

„Static Tensions“ je albem, které pokračuje v tomto trendu. KYLESA zůstávají u zvuku předchozí nahrávky a do nějakých větších experimentů se příliš nepouštějí. Až by se chtělo prohlásit, že na své čtvrté studiovce našli právě tu hudební polohu, ve které se cítí nejlépe. Ostré výpady metalově naladěných kytar neustávají, což okamžitě potvrzuje úvodní „Scapegoat“. Energický nástup vokální dvojice Laura – Phillip jednoznačně předznamenává náladu celých následujících čtyřiceti minut, která by se dala shrnout jako příjemně bilanční a s nádechem svérázného pojetí KYLESA. Příjemně bilanční v tom ohledu, že Američané, ač v žádném případě nestaví na nostalgickém retro hoblování, rádi čerpají z historické studnice, ale samozřejmě veškerou svoji inspiraci přetvářejí do své vlastní představy tvrdé hudby. Ta stále vychází z hardcore kořenů, ale jak již bylo řečeno, KYLESA se nyní ještě více soustředí především na razanci a zahuštění svého zvuku. Je pravdou, že se vždy řadili mezi úderné a tvrdé formace, ale vystavění stopky experimentům z „To Walk A Middle Course“ má za následek výrazný nárůst křivky agrese a přímočarosti. Těžko říct, kam až v tomto směru hodlají Američané zajít, ale vynikající vypalovačka „Unknown Awareness“ s neuvěřitelně jednoduchou, ale o to funkčnější nosnou linkou, bezvýhradně dokazuje, že zjednodušení neznamená vždy automaticky úbytek na kvalitě a zajímavosti.

Přesto však nelze tvrdit, že „Static Tensions“ je album průzračné jako křišťálová studánka. Procházka tímto labyrintem hutných sludgeových riffů a (na poměry kapely) nebývale chytlavých motivů není bez zajímavých zákoutí a odboček. Až takovou míru zpřehlednění struktury své tvorby si KYLESA nechtějí dovolit. Spíše umně kombinují nekomplikovaný tah na branku s občasnými ozvěnami psychedelických choutek z minulosti, po kterých zůstávají už jen vzpomínky. Ty jsou však stále živé a dostatečně výrazné na to, aby i současnou tvorbu skupiny obohatily o zajímavou atmosféru, či jistými těžko definovatelnými pocity frustrace a beznaděje.

Je dobré se opět přesvědčit o tom, že americká pětice zůstává i nadále svébytnou a schopnou metalovou (?) kapelou, jejíž hudební vývoj neustává a jejíž směr lze, i přes logické argumenty hájící starší a pro mnohé možná i zajímavější tvorbu, označit jako správný. Inspirování „moderním“ kytarovým retrozvukem a vyzbrojeni vlastní originalitou pálí opět do černého.