O existenci sólového projektu Niclase Frohagena FOREST OF SHADOWS jsem neměla do nynějška ani potuchy. Když se mi však v pořadí druhé album „Six Waves Of Woe“ dostalo do rukou, velice mě zaujalo. A to nejen svou pravou doomovou atmosférou a vkusně dávkovanou melancholií, ale rovněž svou nakažlivostí, dá-li se o něčem takovém v rámci daného žánru mluvit. Projekt vznikl roku 1997 ve Švédsku, a i přes své dlouhé působení má na svém kontě sice několik demo nahrávek, ale jen dva plnohodnotné nosiče. Pokud jste milovníky SWALLOW THE SUN, patří tahle deska mezi ty, po kterých byste měli sáhnout. Narozdíl od finské šestice se však projekt FOREST OF SHADOWS nevydal ve vyloženě metalových šlépějích, což, bez toho aniž bych tímto hanila STS, není na škodu. Budeme-li však i nadále srovnávat, nevyhneme se ani podobnosti s KATATONIÍ.

„Submission“ ozvláštňuje použití povedeného rytmu, vyvolávající jakýsi djembe pocit, který však vzápětí ustupuje do pozadí. Druhou půli skladby doplní čistý, táhlý vokál, dlouho si ho ale neužijeme, skladba přechází opět do velmi klidné instrumentální roviny a vytváří tím atmosféru pro celou desku. „Selfdestructive“ mi evokuje tvorbu již zmiňovaných SWALLOW THE SUN, přesněji náladu desky „Hope“, která patří k mým nejoblíbenějším vůbec. Velmi povedená melodie koresponduje se střídajícím se nezkresleným vokálem a growlingem. „Detached“ ztrácí svým přespříliš útrpným začátkem. I přes něj je ale, díky svému následujícímu vývoji, jednou z nejpovedenějších na desce. Ostatně celá „Six Waves Of Woe“ je mezi sebou provázaná a nejlépe vyzní při nepřerušovaném poslechu, což u její stopáže, která má něco přes 45minut, nebude problém. „Pernicious“ pokračuje v podobném vzorci – „chytlavé“ doomové melodie, vyhrávky a střídání temp. Závěr patří „Deprived“, která uzavírá reprezentativně desku. Opět se tu dočkáme využití growl&čistý zpěv, ostatně tato poloha FOREST OF SHADOWS vyloženě svědčí.

„Please tell me why I can´t be there
To welcome another beautifull day
To taste the sweet honey of life
And smile upon all that was granted to me
Please tell me why I choose isolation
And detach myself from the ones I love
It seems like I really lost it
And now the world lost me“

(„Detached“)

Niclas Frohagen vytvořil za tři léta práce vyváženou desku, která rozhodně stojí za poslech. Má v sobě zvláštní kouzlo. Najednou ji, ani nemáte zdání jak, točíte počtvrté a stále nemáte dost. Ano, využívá v podstatě stále ty samé triky, ale, světe div se, ono to celkem funguje – a obstojně! Líbí se mi i přebal CD, jednoduchý a přece zaujme. Vlastně jako celá tato deska.