DEBUSTROL se vrátil na místo činu. Jugoslávii vyměnil za Rwandu a svůj nelítostný thrashový pohled upřel na další humanitární tragédii a zdravým rozumem nepochopitelný masakr. Zejména proto také čelní umístění titulní skladby a její text nezapřou očividný pokus o další úspěšnou variaci na skladbu „Yugoslavia“ (jejíž text už dnes vysloveně zlidověl) a zejména proto se v souvislosti s aktuálním albem nelze ubránit ani dalším srovnáním. Nechci tady samozřejmě kapele vyčítat, že se snaží navázat na to nejlepší, co kdy zplodila (a album „Apokalismus“ tím bezpochyby – mezi jinými – je), jen chci zdůraznit, že zřejmě ne vždy se podaří všechno, na co se sáhne.

Což budiž také mementem „Rwandy“. Ne že by snad DEBUSTROLu došla životodárná naštvanost (oni by samozřejmě řekli „nasranost“) a agresivita, jen proces jejich utříbení a vyjádření vlastními thrashovými prostředky jaksi částečně pozbyl své obvyklé účinnosti. Album, opatřené mimochodem velice sugestivními a jednoduchými kresbami, díky tomu nepůsobí tak přesvědčivě jako třeba právě výše zmíněný „Apokalismus“, nabitý extraordinárními thrashovými šlehami až po střechu, nebo do jisté míry i minulý zásek „Přerushit“, byť s ním má přece jen více společného. Z tohoto pohledu se na „Rwandě“ po titulní skladbě něco podstatného začíná dít až ve „Vůdce je vůl“, chladnokrevném a mrazivém úderu mezi oči každého připitomělého nácka. V podobně záživném duchu navazují i ústřední riffy „Hry na smrt“ a „Pornokrista“, který je navíc ozdoben mimořádně vybroušenými a údernými přechody Skullových bicích v úvodu. I „Bůh žehnej Americe“ ještě zdravě thrashově pobaví (i s typickým Kolinssovým „přeangličtěle“ vyslovovaným „v“), ale to je zase na dlouhou dobu vše. „Emofiliak“ je poměrně nevýrazný (napadne vás při něm snad jen jestli DEBUSTROLu nedochází názvy – viz. „Myzofiliak“ z „Vyhlazení“), „Vietkong“ a „Deníky mrtvých“ jakbysmet, přičemž všem těmto skladbám je vlastní nevýrazná thrashová šedivost, absolutně ničím nezaujímající a nenakopávající (včetně prapodivně skládaných textů s obraty typu „čurana mám asi v hroudě“). Situaci zde zachraňuje snad jen znovu precizně ubíjející zvuk kytar, velice podobný tomu na „Přerushit“. Závěr alba v podobě „Vím kdo mě zabil“ a zejména „Tibetu“ nicméně vrací „Rwandě“ na poslední chvíli lesk a švih, takže se přece jen dostáváme na úroveň, na níž to povedenější stále ještě převažuje.

Vím, v tuto chvíli mohu být podezříván z nedostatku thrashové soudnosti a nectění kultovního statutu kapely. Ale ničeho takového se nedopouštím, věřte mi. Při vší úctě k DEBUSTROLu prostě nad tímhle albem do jisté míry pochybuji, k čemuž z nepatrné části přispělo i bonusové DVD „Hardcore Hisstory“, neboť většinu z jeho téměř třiapůlhodinového obsahu už fanoušek mohl shlédnout na tři roky starém DVD „XX. let totálního masakru“ (za který kapela obdržela zlatou desku za 1.500 a více prodaných nosičů, když už jsme u toho) a není proto zřejmé, kde je tady vlastně ona bonusová hodnota. I když samozřejmě velmi zábavné záběry ex-premiéra Topolánka, zírajícího na třineckém festivalu „Noc plná hvězd“ z boku pódia za tónů „Vyhlazení“ na vystoupení Kolinsse a spol., určitě nejsou k zahození, o tom žádná.