Osmdesátá léta minulého století zastihla Jamesa Camerona ve fantastickém tvůrčím rozpoložení, které vyvrcholilo počátkem deváté dekády přelomovým druhým dílem „Terminátora“. Právě první dva díly akční sci-fi série o souboji lidstva s přesilou strojů ohraničily toto silné období, během kterého Cameron a jeho týmy přišli ještě s explosivním akčním pokračováním horroru „Vetřelec“ a s jedním z největších filmových dobrodružství všech dob – podmořskou „Propastí“. Film, který to celé odstartoval a který byl nedávno knihovnou amerického Kongresu zařazen mezi díla s „kulturním, historickým a estetickým“ významem, se letos dožívá věku pětadvaceti let. Tvrdit, že to na něm není vidět, by bylo samozřejmě zcela mimo mísu, přesto tato ve své podstatě jednoduše vystavěná a přímočará akční honička nepřestává ani po letech fascinovat a pohlcovat svojí silnou atmosférou a promyšleným provedením. Proč se tak legendárním a často citovaným dílem stala právě tato, za v dnešní době směšných 6,4 milionu dolarů pořízená, záležitost? Proč je mnohými i dnes za jeden z nejočekávanějších filmů v roce 2009 považováno její čtvrté pokračování?

Seznam několika různých faktorů, jejichž shoda výrazně pozitivním způsobem ovlivnila celý výsledek, začíná u jména James Cameron. Tři roky po podprůměrném horroru „Piraňa 2“, který si pamatují možná už jen veteráni normalizačního handlování s pirátskými VHS kazetami, se naplno oddal své fantazii a při přípravě „Terminátora“ skvělým způsobem uplatnil i svůj výtvarný talent. Jeho vize neradostné budoucnosti, ve které zemí zmítá válka posledních zbytků lidí s ohromnou armádou bojových robotů, jenž měly kdysi sloužit právě jim, je i dnes neméně naléhavá a děsivá. Téma apokalyptické budoucnosti a strojů, které si uvědomily sebe sama a obrátily se proti svým strůjcům, už ani v té době nebylo žádné novum. Způsob, jakým však bylo zpracováno a převedeno na velké plátno, je právě tím nejdůležitějším ukazatelem významu a přínosu „Terminátora“. Cameron s ohromnou výtvarnou pečlivostí vytvořil děsivé plechové monstrum obalené lidskou tkání, které pak „obživlo“ ve ztvárnění Arnolda Schwarzeneggera. Zní to možná dosti paradoxně, ale právě jeho kamenná kreace nelítostného kyborga, jenž byl vyslán do roku 1984, aby zabránil narození vůdce lidského odporu, film proslavila a povznesla na piedestal vyhrazený žánrovým legendám a samotného aktéra pak katapultovala do první ligy hrdinů akčních filmů. Těžko si už dnes představit, jak by to celé vypadalo, kdyby někdejší Mr. Universe, jak bylo původně předpokládáno, hrál kladnou roli vojáka Kylea Reesa. Ta byla nakonec svěřena Michaelu Biehnovi, který v konkurzu uspěl až na podruhé a který se poté na čas stal i Cameronovým oblíbeným hercem. Pro do té doby nepříliš známou, spíše seriálovou herečku Lindu Hamilton bylo její ztvárnění Sarah Connor zároveň i rolí životní a osudovou.

„Terminátor“ však především nepřestává uchvacovat vynikající a sugestivní atmosférou. Věčný a jasně rozpoznatelný souboj dobra se zlem je transformován do permanentní honičky, po které zůstávají jen rozbitá auta a mrtvoly. Smyčka kolem hlavní oběti, na jejímž přežití závisí osud celé budoucí války, se stahuje, až vše vyvrcholí na svou dobu v trikově náročném závěrečném souboji v továrně. Neúnavný a (téměř) nezničitelný stroj nezná při plnění své mise slitování a nezastaví se, dokud ji jeho systém nevyhodnotí jako splněnou. Nezáleží, jestli při tom zdemoluje noční klub anebo postřílí desítky lidí. Ano, všechno je to klišé a vypadá jako typická béčková záležitost, ale všechna tato prohlášení v případě „Terminátora“ fungují možná tak na papíře. Bezemoční Arnoldova mimika, s jakou například „nakupuje“ zbraně anebo zpoza volantu policejního auta pozoruje okolí, nelze v kontextu celého snímku a jeho námětu nazvat jinak, než děsivou dokonalostí. Na trikové sekvence, ačkoliv například taková scéna samoopravy poničených součástek je stále vynikající, samozřejmě už napadalo větší než malé množství prachu a hudba znějící během akčních scén, což však neplatí o geniálním motivu z úvodních titulků, už taktéž patří na šrotiště dějin. Napětí, spád a dynamika však v „Terminátorovi“ nestárnou ani v porovnání s technicky mnohem dokonalejšími filmy. Dramaticky vystavěn úvodní střet Kylea a Terminátora na pozadí dobové hudby z noční diskotéky pohltí snad i popadesáté a závěrečná destrukce kovového záporáka na místech podobných těm, ve kterých byl stvořen, patří do pomyslného zlatého fondu finálních likvidací záporných postav v hollywoodských filmech.

„Terminátor“ nebyl ani na svojí dobu filmem dokonalým a zajisté by se v něm našlo i dost logických nedostatků a děr. Přesto se však už krátce po svém vzniku stal filmem legendárním a dílem, které dokázalo vydláždit do té doby nepříliš probádanou cestu a hlavně definovat nový žánr. James Cameron měl už tehdy dostatek nápadů pro jeho pokračování. K realizaci však došlo až o šest let později a jak se také ukázalo, bylo to jen a jen dobře. Druhý „Terminátor“ měl totiž podstatně změnit celý filmový svět. To však v roce 1984 tušil ještě jen málokdo.

[Profil na ČSFD] [Profil na iMDB]