Marnost nad marnost. Jak vyplývá nejen z titulku již osmého přírůstku do diskografie italských WHITE SKULL, nedají si tihle kovomilci říct, a nedají. Měl-li jim být argumentem pro další škádlení heavy metalové štěstěny návrat ženského prvku za mikrofon, pak je nutno slyšet, že v tomto směru kapela rozhodně netrefila do černého. Elisa „Over“ De Palma (jež nahradila v lednu předloňského roku odejivšího Guse Gabbaró) totiž není ničím jiným než jen obyčejnou zpěvačkou. Ne PANÍ zpěvačkou, jakou byla Federica „Sister“ De Boni alias zuřivý vokální vulkán, chrlící na všechny strany zpěv svojský, barevný, elastický a především charismatický jako burácení dávnověkých římských štítů, srážejících se do falangy, ale obyčejnou zpěvačkou, která v celé další spoustě kapel nosí jen jiný obličej. Spíše nevýraznou, bez zásadní příchuti, byť přece jen obstojně zpívající. S tou ovšem jen těžko dokážete něco zásadního. A dál?

Jiný důvod natáčet nové album WHITE SKULL už totiž nevidím. Již hodně dlouho víceméně vyschlá inspirační studnice kapely nejeví známky zásadní změny stavu, z čehož je zřejmé, že jen těžko dojde na něco, co by s člověkem pěkně od podlahy zamávalo. A taky že ne. „Escape“ je (po intru „We Are Coming“) šedivý a tupý otvírák, absolutně postrádající cokoliv nápaditého či alespoň energického, jak by se na úvod alba slušelo a patřilo. „Feel My Rage“, to je zkostnatělé, bezpohlavní klišé, jehož stavba přímo svádí k úvaze, co asi tak hlavní skladatel skupiny Tony „Mad“ Fontó momentálně poslouchá, když mu nepřijde minimálně zvláštní podobnou věc umístit v roce 2009 na heavy metalové album. „Spy“ oproti tomu nabídne alespoň trochu odvázaný refrén s poměrně dramatickými klávesami, čímž na pár vteřin otočí směřování „Forever Fight“o stoosmdesát stupňů. Ani zde však všudypřítomné kytarové a klávesové trylkování nemá valnějšího významu, protože mu znovu a znovu chybí byť i jeden jediný momentík překvapení. Vrchol zoufalství posluchačova přichází v „Attle And Bleda“, předlouhém kousku, který místo aby vám pozitivní energii předával, ještě ji z vás jako potterovský mozkomor vycucává. Stopku mu na další krátké okamžiky vystaví titulní hymnus „Forever Fight“, ale i ten má svůj konec, jenž zamrzí o to víc, o co „Boudicca´s Speech“ (hle znovu keltská témata v textech) padne do formulky unylé a nesmírně obtěžující balady jako ulitá. A přestože jste už v tomto okamžiku poslechem skutečně unaveni, ani zdaleka se ještě neblíží konec. „A Mother´s Revenge“, „Etzel“, „Visions“ a závěrečný přípitek „Beer, Cheers“ vám opětovně naloží, co se do vás vejde, takže jediný světlý okamžik závěrečného náporu „Heavy Metal Axes“ oceníte možná víc, než by si zasloužil. A to je definitivně vše, vše podtržené skutečně zoufalou produkcí a zvukem, který rozhodně není z nejvýstavnějších.

No jo, je to zkrátka boj, věčný boj. Ale WHITE SKULL jsou zřejmě vytrvalci na dlouhé tratě a kdo ví, třeba jim to ještě alespoň jednou přinese ovoce podobné tomu na nejvýstavnějším albu kapely „Public Glory, Secret Agony“ (2000). Prozatím však jejich zabřednutí do heavy metalové mizérie nabírá na stále větších obrátkách.