29. srpna 1949 se Sovětský svaz odpálením své první atomové pumy zařadil po bok jaderných mocností. O 48 let později, 29. srpna 1997 se armádní obranný systém Skynet, který právě převzal kontrolu nad sebou samým, rozhodl jednou a provždy vyhubit ty, kteří jej přivedli na svět. První nukleární výbuch zabil celé tři miliardy lidí a přeživším nezbylo nic jiného, než povstat v nerovném boji s ohromnou mašinérií neustále se zdokonalujících bojových robotů. Asi jen největší skeptik by v momentě, kdy James Cameron dostal do rukou stamiliónovou dolarovou injekci pro svůj monumentální filmový projekt pokračování šest starého a nečekaného hitu „Terminátor“, předpokládal, že bylo rozhodnuto o reformaci a posunutí kvalitativní laťky (nejen) jednoho filmového žánru směrem do nadoblačných výšin.

Těžko lze do jedné věty vtěsnat důvody, které stály za fenomenálním úspěchem druhého „Terminátora“, a které jej předurčily k jeho nezapomenutelnému statusu. Přitom námět je ve své kostře až nestydatě podobný předchůdci. Opět tady máme dva protivníky seslané z budoucnosti, opět je divák vtažen do permanentní honičky, opět se bude likvidovat vše, co oné dvojici hlavních protivníků bude stát v cestě, opět… Nelze zastírat fakt, že v době svého uvedení udivoval „Soudný den“ především svým fantastickým technickým provedením, v jehož lesku šest let starý bráška zestárnul minimálně o dvě dekády. Gigantický rozpočet, ze kterého jen digitální triky spolkly částku převyšující 17 milionů dolarů, byl samozřejmě znát v každém záběru. Ovšem celé tohle dokonalé pozlátko zastřešovala jasná vize hračičky Jamesa Camerona. Ten jakoby se celých těch šest let připravoval jen na svůj „Den zúčtování“, kterým se pro něj stal 9. říjen roku 1990, kdy na kalifornské poušti Palmdale padla první klapka více než půl roku trvajícího natáčení. Teprve nyní, s nástupem špičkové počítačové grafiky a s podstatně silnějším týmem trikových kouzelníků, mohl vymodelovat svoji představu světa nevědomky se řítícího do záhuby, o které navíc ví jen jedna žena zavřená za zdmi psychiatrického ústavu.

>Cameron však především dokázal ještě znásobit dusivou atmosféru „jedničky“. Napětí je, i přes několik mnohdy nenápadně vkomponovaných vtipných narážek a odkazů na první kovové dobrodružství, všudypřítomné a očekávání onoho soudného dne čím dám plíživější. Snad nekonečný souboj dvou z budoucnosti seslaných robotů o další osud lidstva se odehrává v atraktivních lokacích a je plný dokonale natočených akčních scén a v mnoha případech i dnes špičkově působících trikových sekvencí. Techniku morfingu si Cameron dobře osahal už v „Propasti“ (1989), aby nyní svoji fascinaci touto grafickou technologií využil ve prospěch zrození jednoho z nejdokonalejších filmových strojů na zabíjení – T-1000. Jestliže prvního „Terminátora“ udělala kamenná tvář Arnolda Schwarzeneggera, pak toho druhého právě stoprocentně chladnokrevný projev Roberta Patricka a výborná práce počítačových grafiků. Když se nezničitelná hmota z tekutého kovu, schopna na sebe vzít podobu čehokoliv živého, jehož se dotkne, rozeběhne za ujíždějícím automobilem, těžko lze díky vynikající koordinaci Patrickových pohybů uvěřit, že se skutečně nejedná o vraždící stroj. To je pouze jen jeden střípek z mozaiky dokonalosti, kterou „Terminátor 2“ představuje. Přívlastku dokonalý není důvod se bát ani nyní, v roce 2009, kdy tento snímek slaví plnoletost. S naprostou, místy až nadlidskou pečlivostí byla promyšlena doslova každá maličkost, včetně takových vychytávek jako jsou diagnostika bezpečnosti kouře z cigaret viděná pohledem T-800 – (tentokráte toho hodného) terminátora ve ztvárnění Arnolda Schwarzennegera, přeskočení jiskry předcházející výbuchu kamionu anebo chybná reakce tekutého monstra na každý dotek cizího kovu v důsledku předchozího zmrazení. Jednotlivé drobnosti pak jedna za druhou nepřestávají udivovat svým provedením, kreativitou, hravostí a bezpochyby i geniální jednoduchostí. Stačí se podívat už jen na děsivé apokalyptické úvodní titulky s přepracovaným hudebním motivem z prvního dílu.

„Terminátor 2“ je zároveň i přesně tím filmem, u kterého si řeknete, že „ořezávání“ natočeného materiálu do stopáže použitelné pro kinoverzi výslednému dojmu spíše škodí. Speciální edice, která jeho délku prodlužuje o dalších téměř dvacet minut (až na časovou plochu přesahující dvě a půl hodinovou délku) dělá z tohoto v podstatě akčního sci-fi doslova epickou podívanou. Přestože ani jedna z vystřižených scén není akčnějšího ražení, svižné dynamice snímku to ani trochu neubližuje. Pochopitelně, že nahuštěný děj je poněkud naředěn celkově upovídanějším provedením, ale to konečnému výsledku naopak prospívá. Jednotlivé fragmenty do sebe skvěle zapadají, mnohé vysvětlují a navíc dokonale budují napětí před fantastickým, více než půl hodinovým vrcholem ve (jak jinak) slévárenské fabrice. Dostalo se dokonce i na Michaela Biehna, jenž v prvním díle ztvárnil postavu ochránce z budoucnosti Kylea Reese. Jeho „snové“ zjevení Sarrah (Linda Hamilton) nebylo v původní kinoverzi možné shlédnout, aby se nakonec stalo jedním z nejsilnějších momentů celého filmu.

Řešit však u tohoto díla něco takového, jako jsou jeho nejpůsobivější a nejsilnější scény je snaha naprosto zbytečná. Na jeho ploše se tvůrcům, tedy nepochybně především Jamesi Cameronovi, povedlo dotáhnout do bezchybného provedení snad vše, co bylo v původních plánech. Jednotlivé drobné nuance vytvářejí nesmírně silný celek a inspirující filmový epos, který ohromuje svým technickým provedením a dech beroucími akčními sekvencemi a přestože se nijak výrazně netlačí mimo teritoria svého žánru, má zároveň i dostatečný potenciál klást otázky, které zůstávají nezodpovězeny dodnes. Jestliže šest let starý první film pohlcoval především svojí atmosférou a v krátkých sekvencích brilantním vyobrazením post-apokalyptického světa, „Den zúčtování“ k tomu všemu přidává ještě uhrančivou auru osudovosti a navíc jako jeden z mála filmů dokázal působivým a věrohodným způsobem poukázat na negativní aspekty lidské tvořivosti. Nejen proto tak právem náleží do zlatého fondu světové kinematografie. Z osmnáct let trvajícího souboje s časem vychází totiž stále jako absolutní vítěz.

[Profil na ČSFD] [Profil na iMDB]