Mohlo se snad zdát, když DREAM THEATER po „Systematic Chaos“ vyhlásili něco jako pauzičku v každoročním chrlení nových alb, že skupina po poměrně příznivě přijatých pokusech přestavět k obrazu svému MUSE, U2 a další chystá tolik potřebnou ZMĚNU a s ní i rozšíření neprobádaných území. My dnes už sice víme, že CDstroj jede stále dál - živák, butleg všechno jedno, ale i přesto snad mohl ještě nějaký ten zarytý optimista doufat v lepší věci příští.
Jak už ale bývá smutným údělem optimistů, o tvář se brzy rozprsknou první jedovaté sliny zklamání. „Black Clouds & Silver Linings“ totiž všechna zbožná přání hravě zašlapává pod kytky. Šestice písní, z nichž valná většina balancuje na ostří patnáctiminutové hranice, jakoby od počátku měla jediný cíl - unudit k smrti. Začne to při úvodní „A Nightmare To Remember“ (která se nejpozději v polovině změní v naprosto nadbytečné dostihy v sólování), pokračuje přes tradiční (pře)slaďáček „Wither“, kulminuje v „The Shattered Fortress“ (jež navazuje na seriál rozjetý předchozími počiny a tudíž i do značné míry opakuje melodie známé z dřívějška), přetrvává v hudebním rozloučením s Mr. Pornoyem seniorem „The Best Of Times“ (přeplněném typickým rukopisem i nezbytnou dávkou DT patosu), aby tomu definitivní korunu nasadila závěrečná „The Count Of Tuscany“, jejíž průběh snad už ani nemůže být vystavěn očekávanějším a obvyklejším způsobem. Co tedy zbývá? Jen klipovka „A Rite Of Passage“, která při prvním setkání sice může působit dojmem, že podobně nostalgické návraty až někam k „Images And Words“ snad skupina nemá zapotřebí, ovšem v kontextu celého alba vybočuje jasnější strukturou a v pravdě hitovým refrénem, čili nakonec zaplať pán Bůh za ni. I když i to o kvalitách novinky leccos vypovídá.
Jestli si tedy ideální album DREAM THEATER představujete jako shluk sáhodlouhých skladeb prošpikovaných předem očekávanými zvraty a zběsilými nástrojovými sprinty odnikud nikam, dočkali jste se. Za sebe dodávám bohužel, neboť všechno je to na starších deskách, jen mnohem lépe, krásněji a radostněji. A tak se Snové Divadlo zřejmě už definitivně zařadilo do kategorie kapel, jejichž každý další počin víc a víc zabředá do průměru vlastního bludného kruhu. Na množství fanoušků však podobné ředění obvykle vliv nemívá, spíše naopak. Tak tedy, zařaďte se do fronty a bez obav kupujte. Nepřekvapí, nebojte, nemá totiž čím.
P.S.: Jen tak mimo hru, pokud si snad pořídíte limitovanou 3CD edici (v prachmizerném a nepraktickém balení jednotlivých CD do pošetek), dočkáte se odměny v podobě půltuctu coververzí (RAINBOW, QUEEN, THE DIXIE DREGS, ZEBRA, KING CRIMSON a IRON MAIDEN) a instrumentálního mixu alba, při jehož poslechu lze lépe proniknout mezi jednotlivé nástroje (a které je pohříchu snad zajímavější než nazpívaná verze).