OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je poznat, že se tentokrát ANYWAY snažili nahrát co nejsevřenější materiál, který se prožene vašimi přehrávači jako uragán, a má veškeré ambice zanechat po sobě místo původně útulně zařízeného pokojíku betonovou díru s ohořelými zdmi a odchlíplým linem. Stejně tak je však poznat, že tahle mělnicko - pražská klubová stálice trochu zanevřela na svoje někdejší hard corové kořeny a všechnu nynější energii věnovala tvorbě skladeb, které kromě přímočarosti a tvrdosti nabídnou i znatelné posílení melodiky. Ta je zde zastoupena zejména v chlapáckých refrénových vyřvávačkách, vystavěných po vzoru kapel příslušících v poslední dekádě k silné garážové scéně ze Skandinávie. Další novinkou je samozřejmě povolání šikovného Amáka (ex-SUNSHINE) na producentskou židli, jakož i vydání letošního materiálu u vlastní malé značky. Tak jako tak, album „Burden“ je energickou náloží plnou rock´n´rollové ryzosti.
Každá ze skladeb má potřebný tah na branku a zajímavou melodiku, jak už jsem výše zmínil, typickou zejména pro scénu okolo severských kapel jako BACKYARD BABIES, TURBONEGRO nebo THE HELLACOPTERS. Počínaje důraznou „Jockey“, konče „Stories Of The Dead“, materiál ani na chvíli nepovolí z nastavené laťky, snad jen při bluesově nasměrované „Out Of This World“ máte trochu šanci si vydechnout. „More“ je vlajková loď alba se siláckým refrénem a „Right Stuff“ má v sobě hodně tolik potřebné street rockové špinavosti. Mým favoritem je však „Wicked Game“, což je hymna, při které máte chuť všem okolo v sále ukázat, že s vámi není radno chodit do poga. Za jedinou slabinu celého materiálu tak považuji skutečnost, že skladby jsou při své přímočarosti trochu delší, než by bylo vhodné. V případě, že by se materiál zkrátil ještě o deset minut, doznal by tak logicky na ještě větších grádech, a posluchač by nemusel čekat na třetí refrén, který je tu kolikrát navíc. Jinak ale znovu dobrá práce.
Energická nálož plná rock´n´rollové ryzosti.
7,5 / 10
Jiří Nedvídek
- zpěv
Bohumil Krejza
- kytara
Petr Sládek
- baskytara
Robert Taschner
- bicí
1. Jockey
2. More
3. Riot
4. 1000 Years
5. Right Stuff
6. Out Of This World
7. Wicked Game
8. On Your Knees
9. Mad In The Rain
10. FYI
11. Stories Of The Dead
Burden (2009)
Dead End (2006)
Golf Club (2002)
Mama/Space Game 7'' (2000)
Split 7'' s L'Point (2000)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Election Records/ Tchichimania Records
Stopáž: 37:20
Produkce: Amák
Studio: Golden Digital Studio
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.