„Battle For The Sun“ je každopádně velmi ostře sledované album. Zejména kvůli očekávané změně hudebního vyjádření, jakož i změně na bubenické židli, kde před rokem vystřídal Stevea Hewitta potetovaný nováček Steve Forrest. Udržení dobrých pozic z minulosti tak mezinárodní tříčlenná formace považuje za minimální výsledek své letošní snahy. Oba dlouholetí členové skupiny sami před časem avizovali částečný odklon od temnějších náladových skladeb, jaké se objevily na předchozím velmi zdařilém albu „Meds“, a s tím související příklon k pozitivně naladěným songům, jež dokáží ovládnout stadióny a zároveň svou bezprostředností oslovit i větší posluchačskou obec. Musím říct, že PLACEBO svému slovu dostáli, a vypustili kolekci, která nastavenou laťku nesnižuje ani o kousek, a která má velké ambice. Zároveň však jedním dechem dodávám, že ačkoliv album „Battle For The Sun“ nabídne několik novinek (již zmíněné prosvětlení a řada stadiónových hymen), tyto nejsou v kontextu dosavadní tvorby PLACEBO nikterak nápadné, naopak, plně korespondují s jejich minulostí. Briana Molka a spol. tedy v nových písních zaručeně poznáte.

První polovina nosiče je tou světlejší a je charakterizována stadiónovými hymnami, které budou zabírat na početnou audienci zábavy chtivých návštěvníků letošního festivalového klání. Vždyť takový refrén k „Ashtray Heart“ si musím prozpěvovat od chvíle, kdy jsem jej slyšel poprvé. Samotná skladba dokazuje, že v jednoduchosti je opravdu největší síla. Titulní „Battle For The Sun“ se rozjíždí sporadicky, takže s každým dalším slovem opatrně frázujícího Briana Molka netrpělivě očekáváte zásadní zahřátí. To přichází záhy, v podobě zvýšeného tempa a nabalování nových partů do zajeté linie songu. Vše vygraduje v záři rozmáchlého refrénu. Tahle věc byla zřejmě záměrně zvolena za titulní, protože jde bezesporu o nejvíce monumentální skladbu na celém nosiči. Svou strukturou se jí mohou přiblížit dva emotivní songy „Devil In The Details“ a „Happy You´re Gone“ s bohatými smyčcovými aranžemi, které podporují jejich velkolepost a postupnou gradaci. Pilotní singl „For What It´s Worth“ patří znovu k těm písním, kde se jede start - cíl a na doraz, aby se v publiku nepřetržité tři minuty skandovalo. V každém případě jasný obrovský hit. Parádní jízdy po vzoru „Bitter End“ nebo „Every You Every Me“ zde představují songy „The Never Ending Why“ a „Breathe Underwater“, které už teď řadím k největší klasice od PLACEBO, ostatně stejně jako smutnou „Come Undone“, která dá vzpomenout na temnotu „Broken Promise“ z předešlého alba. Zajímavostí je hlavně kolovrátek „Julien“, se všemi jeho klávesovými aranžemi a zajímavými ozdůbkami, výborným refrénem a dalšími nadýmadly, jako je třeba parodický taneční úvod.

Netřeba dodávat, že PLACEBO se znovu podepsali pod vynikající, soudržné album bez slabých míst, které bude patřit k tomu nejlepšímu, co se letos v rockové hudbě urodí. Netvrdím, že jde o vůbec nejlepší nahrávku, jakou kdy nahráli, ale jde bezesporu o desku, disponující většími možnostmi pro úspěch, než kterékoliv z jejich předešlých děl. A ta byla sakra podařená a úspěšná. PLACEBO jsou zkrátka momentálně v situaci, kdy už se dávno vypracovali mezi špičku, na které mimoto nebyli nikdy ohroženi žádným svým zbytečným přešlapem ani zakolísáním (všechna alba v této dekádě byla skvělá), a kdy jsou nepřetržitě v centru dění již třináct let. Navíc „Battle For The Sun“ obsahuje mnoho výborných skladeb s neoddiskutovatelným hitovým potenciálem a efektem postupného růstu, což jsem poznal až po několika ochutnáních. A přiznám se, z prvního ani druhého poslechu nových PLACEBO jsem zpočátku nadšen příliš nebyl. Jenže hned poté, co jsem si zvykl na nový a mainstreamu otevřenější směr, se cosi zlomilo a album pro mne doslova vykvetlo do nečekané nádhery. Výborná pozitivní deska s ambicemi na post v rockové hudbě absolutně nejvyšší.