OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američtí ENABLERS vás na svém třetím albu můžou velmi lehce oklamat. Ležérní nálada úvodní skladby „A Blues“ se snaží vzbudit dojem ospalé nahrávky, která si pohrává s omezeným rejstříkem poklidných emocí, čemuž výrazně napomáhá recitování Peta Simonelliho. V jeho hlase se mísí zkušenost a nadhled starého harcovníka, který má své mladické rebelantství už za sebou. Hudební doprovod se prozatím drží na uzdě a zpočátku jen dotváří příjemnou kulisu pro Simonelliho přednes.
Právě zde spočívá ošidnost prvního dojmu z hudby této čtveřice. Atmosféra uvolněné odevzdanosti už nebude mít dlouhého trvání. V „The Destruction Most Of All“ se poklidná hladina emocí začíná čeřit. Kytary přidávají na intenzitě, zvuk začíná být nahuštěnější a sevřenější a hlas ústředního recitátora opouští svůj klid. ENABLERS jsou vskutku rafinovanou partičkou, která se tváří jako strejdové, kteří si chodí po večerech do nočních barů přivydělávat brnkáním blues, aby vzápětí sundali masky neškodných tatíků a trefným slovem a nenápadnou psychedelickou hudbou se trefovali přímo do černého. Jejich nasazení a ostrost nespočívá v přímočaré tvrdosti a do všech stran prýskajících vzteklých emocích. Právě naopak. S nadhledem, mazáckou zkušeností a nepochybným stigmatem zvrhlé zlomyslnosti pečlivě budují napětí každé skladby.
Hudba se prolíná se Simonelliho deklamacemi. Místy zní výrazněji a do popředí se dostávají strukturované a příjemné melodie vzájemně se prolínajících kytar, jindy je zase kladen důraz na sílu slov lyrického sdělení a hudba jakoby tak trochu ustupovala do pozadí. Zvláštní a těžko zařaditelné hudební pojetí ENABLERS mi v těch vypjatějších polohách připomene například známý hit Henryho Rollinse a jeho bandu „Liar“ z roku 1994, ale v případě recenzované partičky přeci jen v poněkud méně zuřivém balení. Hlasové projevy Peta Simonelliho se nepouštějí do expresivních poloh, ale víceméně se pohybují po škále od nezaujatého a poklidného deklamování do stavu, který by se dal stručně charakterizovat jako „zvýšená hladina emocí“, v podobě intenzivní intonace, která dodává jednotlivým hudebním motivům na dramatičnosti.
„Tundra“ je skutečně na první pohled velmi nenápadná nahrávka, která nemá zapotřebí ihned vystrkovat růžky. Pod poklidnou skořápkou však bublají mnohé neklidné emoce dodávající desce značně sevřenou atmosféru. V hudbě ENABLERS se zvláštním způsobem mísí vlivy blues, rocku a písničkářství a vzájemně tak vytvářejí krystalicky čistou kompoziční strukturu. „Tundra“ je však v první řadě nahrávkou, kterou není radno podceňovat!
Na povrchu poklidná a nenápadná, ale uvnitř dramatická a neklidná nahrávka. Zvláštní a rafinovaný hudební recitál, který se postupně dostává pod kůži.
8 / 10
1. A Blues
2. The Destruction Most Of All
3. Carriage
4. New Moon
5. Februaries
6. Tundra
7. The Achievement
8. Kosovo
9. Bells
10. Four Women
Blown Realms And Stalled Explosions (2011)
Now You Can Answer My Prayers (EP) (2009)
Tundra (2009)
Output Negative Space (2006)
End Note (2004)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Exile On Mainstream
Stopáž: 31:59
Produkce: ENABLERS
Studio: Closer Recordings
Awesome
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.