OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kráva se má dojit, dokud se nechá, to je jasné. Ovšem není kráva jako kráva a dělat krávu z posluchače, to je skutečně minimálně nechutné. Prosím za prominutí, pokud jsem se hned z kraje dotkl něčího jemnocitu, ale při hledání výrazů, kterými bych co nejlépe vystihnul tu nejzákladnější podstatu, která z druhého řadového alba skotských pirátů ALESTORM jak ze strážního koše přímo vlaje na všechny světové strany, jsem skutečně nenalezl nic příhodnějšího. Černé plachty o půlnoci? Pche, maximálně tak necky na Blaťáku za bílého dne, a ještě bych se raději přesvědčil, jestli do nich nezatéká.
A co že jsem tak náhle a radikálně přetočil kormidlem (kapitáne Bowesi?), když u debutu „Captain Morgan´s Revenge“ mé chvalozpěvy málem nebraly konce? Inu, protože také ALESTORM jím zatočili víc než by bylo zdrávo. Ovšem spíše než hudebního výrazu se to týká upřímnosti, s jakou skotačí po palubě svého metalového škuneru. Zatímco jejich sveřepý heavy – power metal nedobral krom obohacení o celou řadu orchestrálních zvuků zásadnější změny, je na pováženou, že příprava toho všeho se vešla do zhruba nějakých dvanácti měsíců. Tomu odpovídá i aktuálně představovaná invenční poloprázdnota, po níž už stačí si jen blíže prohlédnout obal bookletu, velmi podezřele připomínající ten z debutu (o nachlup stejném provedení a umístění loga kapely a názvu alba na něm ani nemluvě) a můžou se vykládat karty na stůl. Respektive, vykládat. Spíše tedy skládat na stůl. Vpodstatě až do „Keelhauled“ se na albu nic zvláštního neděje, což je zejména s ohledem na předpoklad úvodního trháku velmi slabá bilance. Vše již dávno slyšeno (i v mnohem lepších provedeních), loňský moment překvapení je ten tam a veškeré melodicko-doprovodné pokusy o popření tohoto faktu zůstávají spíše liché (světlá výjimka patří píšťalám v „That Famous Ol´ Spiced“). Až ve zmiňované čtvrté skladbě tak konečně vítězí přirozené metalové charisma, které skladbu v ďábelsky uhánějícím tempu, a opentlenou roztomilými housličkami, dostrká až do výkladní skříně alba. V jeho osiřelých prostorách však narazíte už jen na drsnými kytarami rozmáchlou „Chronicles Of Vengeance“, a to je skutečně, skutečně málo, nehledě na to, že v okamžicích, kdy už si ALESTORM nevystačí ani s poměrně často aplikovaným vykrádáním sebe sama (velmi plytká citace ústřední filmové melodie z „Pirátů z Karibiku“ v „No Quarter“), je to s nimi už opravdu na pováženou.
„Black Sails At Midnight“ bylo zkrátka ušito až příliš horkou jehlou, jíž vedla (skoro bych řekl jen a pouze) neviditelná ruka trhu. A ironie toho všeho je jen podtržena promo kopií alba, na níž nás všechny sám velký pirátský kapitán Bowes ve svém důsledku velmi úsměvně varuje, že pirátství je zločin. No jistě, vždyť kdo jiný by to měl vědět lépe.
Zdá se, že ALESTORM by se mohli stát kapelou jediného alba, a že jsou si toho také velmi dobře vědomi. Od vědomí k činům však v tomto případě daleko, respektive v tom správném úhlu náhledu.
4,5 / 10
Christopher Bowes
- zpěv, klávesy, píšťala
Dani Evans
- kytary
Gareth Murdock
- baskytara
Migo Wagner j.h.
- bicí
1. The Quest
2. Leviathan
3. That Famous Ol' Spiced
4. Keelhauled
5. To The End Of Our Days
6. Black Sails At Midnight
7. No Quarter
8. Pirate Song
9. Chronicles Of Vengeance
10. Wolves Of The Sea
Curse Of The Crystal Coconut (2020)
No Grave But The Sea (2017)
Sunset On The Golden Age (2014)
Back Through Time (2011)
Black Sails At Midnight (2009)
Captain Morgan´s Revenge (2008)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 46:11
Produkce: Lasse Lamert
Studio: LSD Studios, Lübeck, SRN
Nesnesitelné. Horší kolovrátek než Korpiklaani, což je celkem co říct.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.