Jak říká klasik: „Kdo hledá, najde.” Jak říká praktik: „Kdo hledá, tak najde, když zrovna nehledá.” Začátkem roku 2008 mi dlouhý zimní večer zpříjemňuje „Mr. Brook“ (snad jediný film s Kevinem Costnerem v záporné roli), kde ke konci snímku doslova vystřelí torzo písně, jenž okamžitě aktivuje moje hudebně-investigativní buňky. Závěrečné titulky mě navádí asi na tři možnosti, ze kterých se (po následném skládání souvislostí) dostávám ke skladbě „Vicious Tradition” a můj příběh s kapelou THE VEILS tak může začít.

Na začátku dostává Finn Andrews od tří sudiček-rockerek do vínku pořádný kus talentu pro zpěv, kytaru a piáno. O hudebně-genetický základ se postaral Barry Andrews, který na přelomu sedmdesátých let obsluhoval klávesy u kritikou uznávaných brit-popových XTC a později se stává členem (dle odborných análů) těžko zařaditelného hudebního tělesa SHRIEKBACK. Hudební osud podobný plaváčkovi potom dotváří Finnův exodus z Anglie, kdy ve svých mladistvých letech odjíždí na Nový Zéland, domoviny jeho matky, a kde se také začíná formovat jeho hudební osobnost za notného přispění vlivů lokálního folku. V roce 2001 se Finn vrací do Londýna a zanedlouho zakladá THE VEILS - kapelu, která tři roky formuje svůj osobitý styl, aby nakonec našla pochopení u indie labelu Rough Trade. Na jaře roku 2004 vychází jejich prvotina nazvaná „Runaway Found“, ze které pochází již výše zmiňovaná soundtracková píseň „Vicious Tradition“. V roce 2006 je debut následován albem „Nux Vomica“, kde z původní sestavy zůstává pouze ústřední mozek Andrews a nápomocni mu krom jiných jsou také novozélanďanka Sophia Burn (baskytara) a Angličan Dan Raishbrook (kytary, aranže), kteří se rovněž podíleli na nahrávání recenzované novinky, přičemž sestavu aktuálně doplňuje německý bubeník Henning Dietz.

Jak entrée naznačuje, celý kolotoč THE VEILS rotuje kolem ego-maniaka Andrewse, jehož nezaměnitelný, jemně laděný chřaplák umí laskat, šeptat, aby v zápětí vyplivl nervní kňourání a křečovitý řev. Ostatní nástroje se chovají hodně podobně, přičemž svoji roli zde sehrává i chytré zakomponování jistého hudebního ticha, které společně s decetním využití různých aranží přináší potřebné napětí do pomalých písní jako „Sun Gangs“, „It Hits Deep“, „Scarecrow“ a zvláště do téměr devítiminutového žalozpěvu „Larkspur”, kdy člověk až žasne, jakou může květina znamenat inspiraci, pokud tedy toto slovo ješte nemá nějaký jiný, těžko dohledatelný význam. THE VEILS však nabízejí i tvář, za kterou by se nemuseli stydět například kolegové z COLDPLAY – viz. rádiová „The Letter”. Naproti tomu psychedelicko-punková „Killed By The Boom” musí nutně varovat každého, kdo usiluje kapelu vecpat do mainstreamu. Folkového odéru se nám poté dostavá u svižnějších „Sit Down By The Fire“ a „Three Sisters“. To „The House She Lived In” a „Begin Again” pro změnu navozují (díky využití klasického piána) barovou atmosféru, kdy si při poslechu vzpomenu na Filipa Topola a jeho PSÍ VOJÁKY a to i v souvislosti s textovou stránkou alba, kde je spleť poskládaných slov určena k vlastní potřebě posluchače.

Cesta za „závěsy“ není jednoduchá a sama kapela nám ji ničím nezlehčuje. Skupina pilně pracuje jako celek na podpoře dominatního a variabilního zpěvu a díky tomu svá další hudební tajemství odkrývá postupně, s přibývajícími poslechy. Ovšem jen pokud se k nim propracujete. Zkrátka – „Fight Your Way Out Of This One“ („Vicious Tradition“).