THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi jste si netradičního názvu této severočeské skupiny již dávno všimli, protože se v současnosti po několikaletém usilovném hraní vypracovala mezi nejčastěji skloňované pojmy české nezávislé a klubové rockové (potažmo metalové) scény. K jejím největším úspěchům patří samozřejmě předskakování MARILYN MANSON při jejich nedávném kontroverzním vystoupení na brněnském Velodromu. Chomutovští drtiči emocí právě vydávají vlastním nákladem své debutové album „Potešma“, které by je mohlo ještě více zviditelnit na mapě domácí scény.
Největší přednosti X-LEFT TO DIE vyniknou zejména na koncertních pódiích, protože jejich styl je poměrně přímočarý a lze říci i moderní, takže veškerá energie vypuštěná při živé prezentaci působí jako velká devíza tvorby kapely. Navíc při kombinování hřmotných pasáží s akustickými vyniknou mnohé zajímavé momenty a nosné refrény. Album navíc vládne opravdu výtečným zvukem. X-LEFT TO DIE nepatří ke skupinám vyjadřujícím své pocity složitými postupy, nýbrž k těm, kteří skladby vymalovávají pomocí tónových barev, nálad a různých odstínů emocí. Ostatně, stejně jako tomu bylo zvykem u některých kapel příslušících dříve k nu-metalovému hnutí. „Potešma“ však není nu-metal, není ani metal-core, ale prakticky spojuje metalovou (popřípadě metal coreovou) energii s pochmurnými tesknými náladami, na jakých stála kdysi tvorba takových velikánů jako KORN nebo již zmíněných MARILYN MANSON, a ještě k nim přidává trochu té vlastní rockové melodiky.
S debutovým albem si tedy X-LEFT TO DIE kladou za cíl být stejně přesvědčivými z nosiče jako na koncertech, což se jim daří zhruba ze dvou třetin. Ve prospěch skupiny hraje znalost momentálních nebo nedávno aktuálních trendů v metalové muzice, velmi dobrý zvuk a celková stylizace nahrávky. Stejně tak získává plusové body za charismatický projev svého frontmana Aveho, který dává vzpomenout právě na lídry již výše vzpomínaných světových formací, do jejichž přesvědčivosti mu však ještě stále cosi schází. Přesto je schopen bolestně zasténat i zvířecky zařvat. Kytary jsou v riffech hutné a naopak se velmi dobře doplňují v akusticky jemnějších pasážích. Na skupině je patrné, že svým žánrem dokonale žije a je ve svém směru po všech stránkách ujednocená. O dobrých hráčských schopnostech není třeba se rozepisovat. Naopak proti X-LEFT TO DIE stojí tak trochu nedostatečná schopnost vytvořit opravdu neobyčejnou skladbu nebo nápad, který byste již nikdy nezapomněli či který by se něčím vymykal celku. Takový se na novince prakticky nenachází (je zde řada dobrých věcí, ale žádná vynikající), což se ale do budoucna může klidně zlepšit.
P.S.: Ze skladeb mě zaujala zejména úvodní hymna „Everyone Loves“ s mohutným refrénem, nabušená „Bang!“ a pak tanečně rozdováděná „Bubble Gum“.
Nadějný, emocemi nabušený debut, kterým se X-LEFT TO DIE zařazují mezi několik desítek českých kapel s většími přísliby do budoucna, než mají stovky ostatních.
6,5 / 10
Ave "Wagina" Hate
- zpěv
R_Man
- kytara
Iwánek
- kytara
It Vain
- baskytara
Valenťák
- bicí
1. Intro
2. Everyone Loves
3. White Noise
4. Rent Inside
5. All Is Saint
6. Afraid Of Friendship
7. Bang!
8. Protect Me
9. At Last
10. Sexy
11. Bubble Gum
12. It´s Over
13. Go Away
14. Prince Of The Morning Land
Potešma (2009)
Vydáno: 2009
Vydavatel: samovydání
Produkce: X-Left To Die
Studio: studio Propast
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.