Jsem fanouškem LIMP BIZKIT, neboť mám rád rytmický crossover míchaný s hip hopem alá RAGE AGAINST THE MACHINE. Stejně jako většina skalních si myslím, že „Behind Blue Eyes“ byl přehmat, který zbytečně naštval všechny příznivce LIMP BIZKIT a kapelu navíc rozhádal. Potěšily mě zprávy o reunionu s šíleným Wesem Borlandem, stejně tak jako informace o turné, které má zasáhnout i ČR.

Zvuk byl docela v pohodě, jen bicí tradičně příliš nahlas. Kytara krásně čitelná a kupodivu i basa byla pěkně slyšet a neztrácela se v hlukové kouli. Co se týká živého provedení show LIMP BIZKIT, překvapivě velký prostor dostává DJ Lethal a jeho elektronické doplňky, beaty, scratche a ostatní hračičky, což dělá jejich hudbu sice polo-elektronickou, ale zato zajímavější a plnější. Většinu pozornosti na sebe ovšem strhával Wes Borland, který v převleku za divocha z kmene lidojedů vypadal opravdu k sežrání. Během koncertu vystřídal snad 5 – 6 kytar všech různých tvarů a barev a pařil o sto šest. Na to, že LIMP BIZKIT hrají i živě s jednou kytarou a kytarové party tedy musí Wes uhrát celé sám, smekám před razancí jeho nástroje. Wes je zkrátka cool.

To se ovšem nedalo říct o Fredovi, který, jak se zdálo, jel na půl plynu. Nevím, jestli byl naštvaný, že O2 Arena byla zaplněna sotva z poloviny a tušil prodělek, nebo ho zmáhalo dlouhé turné. Přeci jen už to není onen mladík z dob „Significant Other“. Wese Borlanda v pódiové show podporoval úspěšně i DJ Lethal, který létal sem a tam a mával u toho českou vlajkou. Laciný trik, který ovšem funguje. Freddie D překvapil jen v momentě, když vytáhl z kotle dva týpky a pařil s nimi celou „Full Nelson“. Většinou se hrály hity z „Chocolate Starfish“ jako „My Way“, „Hot Dog“, „Rollin´“, „Livin It Up“, „Full Nelson“ a „My Generation“. Vše zahrané bez chyby a profesionálně. Energie byla cítit a koncertní playlist se skládal z těch energičtějších a tvrdších, chcete-li, skákacích kusů.

Velká škoda, že LIMP BIZKIT moc nehráli z mého nejoblíbenějšího alba „Results My Vary“. Z něj zazněla pouze zmiňovaná „Eat You Alive“ a z povinnosti hraná a do energického setu absolutně nepadnoucí „Behind Blue Eyes“, která zazněla jako první přídavek po tom, co Wes Borland naházel do publika broskve a banány. Během „Behind Blue Eyes“ zůstal Fred Durst na pódiu sám pouze s reprodukovaným podkladem, ostatní jako by s tím nechtěli mít nic společného. Po ní následovala překvapivě energicky zahraná „Faith“- cover George Michaela, která dostala lidi zpět do varu. To již koncert spěl ke svému finále. Zazněly ještě „Pollution“ a „Take Look Around“ a šlo se domů. ´

LIMP BIZKIT odehráli celkem krátký set, přesto převažuje spokojenost. Užil jsem si koncert jedné z legend, kterou jsem předtím ještě neviděl a vychutnal jsem si našlápnutý výkon svého oblíbeného bubeníka Johna Otta. Jedinou vadou na kráse byly nepochopitelně dlouhé prostoje mezi skladbami, které ale vyvážil kvalitní výkon kapely. Zkrátka, když slyšíte třeba takovou „Take Look Around“ živě, nenechá vás to chladným. Fred Durst na závěr ještě přisíbil nové album, takže uvidíme.