THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
K vypuštění džina z lahve by se dal přirovnat poslech desky „Merriweather Post Pavilion“ amerických ANIMAL COLLECTIVE. Přejte si co chcete a to vám bude i splněno. Nevyzpytatelný kvartet už mnohé naznačil na svých předchozích počinech, které se žánrově pohybovaly po škále vkusný pop – hlukové experimenty a doutnák zapálený především zdařilým album „Strawberry Jam“ z roku 2007, na novince, jež vyšla počátkem letošního roku, dohořívá a nálož exploduje silou největší. Radost z hudby, nezdolný optimismus, chuť experimentovat a přitom tvořit tak chytlavé písně, že okamžitě lámou jakýkoliv odpor pramenící z počáteční prozíravé posluchačské opatrnosti. To všechno zdobí tvorbu těchto nezpoutatelných kreativců i v roce 2009.
Kouzlo recenzované nahrávky tkví v jednoduché podmanivosti (anebo snad naopak?) jedenáctky písní, které svými nekomplikovanými popěvky útočí na první signální, aby vzápětí překvapily příjemnými odbočkami a nenásilnou koketérií s experimentálními postupy. ANIMAL COLLECTIVE se doslova vyžívají v kombinování přesných zásahů přímo na cíl a chutí si s motivy jednotlivých skladeb pohrávat a doslova si je uplácávat jako nějakou postavičku z plastelíny. Pod rukama jim tak vzniká nádherná a barevná hmota, na kterou je možné nahlížet ze všech možných úhlů, aníž by to nějak negativně ovlivnilo výsledný vjem.
Úvodní „In The Flowers“ je jako slunce, které se pomaloučku polehoučku probouzí do dalšího krásného letního dne. Pozvolný rozjezd se postupně promění v roztancovanou veselici, na kterou pak ještě rozverněji navozuje následující, dokonale přímočará a hitová „My Girls“. V ní ANIMAL COLLECTIVE kromě pro ně typického strukturování samplů a klávesových nástrojů demonstrují další velmi silnou stránku alba, a tou je precizní studiová práce s nazvučením vokálním partů. Tyto svým vrstvením a propojováním vytvářejí skvělou zvukovou koláž a jednoznačným způsobem pomáhají definovat atmosféru celé nahrávky. Ta, jak již bylo naznačeno v úvodu, hýří radostnými barvami a nakažlivým optimismem, kterých není dosahováno sázkou na infantilní a podbízivé refrény, ale právě vrozeným citem pro vkusné melodie a pestré a originální aranžmá jednotlivých písní.
Těch vkusných melodií kromě již zmiňovaných úvodních dvou skladeb samozřejmě ANIMAL COLLECTIVE nabízejí podstatně více. „Summertime Clothes“ je dalším přímočaře roztancovaným kouskem, během jehož poslechu si definitivně přestáváte vyčítat, že těm chlapíkům tak nepokrytě zobete z ruky. Opět skvěle naskládané vokály a opět neotřelý přístup k řešení zdánlivě jednoduchého úkolu. Vydechnutí v podobě osvěžujícího koktejlu přichází s dvojicí „Daily Routine“ a „Bluish“, jež se svým lehce zasněným a nostalgickým pojetím tak trochu vymyká z rozdováděné nálady alba, které vrcholí v rozšafném finále s názvem „Brothersport“.
„Merriweather Post Pavilion“ je oslavou kompoziční hravosti a svébytnou poctou jednoduchým popovým hitům. Tuto však ANIMAL COLLECTIVE opatřili svým typickým originálním rukopisem v podobě neotřelých a neoposlouchatelných aranžmá, zvukomalebných zákoutí a brilantně zvládnutou produkční prací. Stvořili tak badatelské dílo pro náročné, ze kterého však nemusí mít strach ani žádný posluchač, jenž hledá jen vkusné melodie a krásné písně. Těmi se toto skvostné album jen hemží. Těžko zařaditelnou nahrávku, které by asi nejvíce slušela škatulka „inteligentní pop“, budou tito Američané překonávat velmi těžko, ale stačí se do ní jen letmo zaposlouchat, aby bylo jasné, že v jejich případě není nic nemožné.
Radost z hudby, nakažlivý optimismus, nádherné písně, vznešený pop, ANIMAL COLLECTIVE.
9 / 10
Avey Tare
- vokály, kytara, samply, klávesy
Deakin
- kytara, vokály
Geologist
- samply, vokály
Panda Bear
- vokály, perkuse, samply
1. In The Flowers
2. My Girls
3. Also Frightened
4. Summertime Clothes
5. Daily Routine
6. Bluish
7. Guys Eyes
8. Taste
9. Lion In A Coma
10. No More Runnin
11. Brother Sport
Merriweather Post Pavilion (2009)
Strawberry Jam (2007)
Feels (2005)
Sung Tongs (2004)
Here Comes The Indian (2003)
Campfire Songs (2003)
Danse Manatee (2001)
Spirit They're Gone, Spirit They've Vanished (2000)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Domino
Stopáž: 54:42
Produkce: Ben H. Allen & ANIMAL COLLECTIVE
Studio: Tea Studios Oxford, Mississippi (USA)
predchozi dve desky se mi libily jako celek vic (stejne jako excelentni person pitch od panda bear), ale tady je krom par genialnich songu (daily routines!) i neuveritelny, co a jak vlastne smichali. bez prehaneni jedna z nejorignalnejsich kapel soucasnosti - nazivo je to jeste mnohem vic evidentni. urvanej hippisackej folk, trance, noise, plazove latinske popevky, retro-analogove klavesove melodie, laptop ambient,...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.