OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
STREAM OF PASSION vznikli před pár lety z popudu Arjena Lucassena jako kapela, která měla využít výdobytků moderní doby. Muzikanty sesbíral z různých konců planety, část z nich s ním už předtím spolupracovala na některém z AYREON-ů, poslal jim mailem noty, oni mu mailem (nebo přes Radipshare) zpět poslali nahraný materiál a Arjen poté provedl finální mix. Asi tak nějak to bylo, nebo dle jeho vyjádření na webu být mělo. Kapela se nakonec přece jenom sešla. Jednak pro natáčení klipu a focení, a pak pro společné turné, ze kterého vydali DVD „Live In The Real World“. Na turné měli zavítat i k nám, ale pokud si pamatuji, tak z toho z nějakého důvodu sešlo. Každopádně STREAM OF PASSION měli našlápnuto na slavnou budoucnost, což potvrdí dalších deset projektů od mistra Lucassena. Nicméně od minulého alba k současnému, ač neuplynula příliš dlouhá doba, se změnila jedna podstatná (neodpustím si sarkasmus, nečekaná) věc: kapelník odešel a nechal siroty na holičkách. Proč se tak stalo, to se mi vypátrat nepodařilo, ale údajně šlo o vnitřní rozpory. K Arjenovu odchodu došlo v roce 2007, ale kapela s tím nepraštila a rozhodla se pokračovat. Přesněji řečeno, sekla s tím půlka ansámblu. Zbyla zpěvačka Marcela Bovio a basista Johan van Stratum. Na nahrávání „The Flame Within“ se podílel ještě původní bubeník, ale i ten nakonec letos na jaře vzal roha. Podívejme se tedy, jak vypadá STREAM OF PASSION bez Lucasseena. Jen pro doplnění, Arjen Lucassen letos oznámil nový projekt nazvaný GUILD MACHINE (album by mělo vyjít ještě letos).
Hudba na „Embrace The Storm“ byla melodická, pomalá s intimní atmosférou a v rámci Arjenových projektů měla poměrně blízko k AMBEON-u, byť byla místy o trochu svižnější. Na „The Flame Within“ kapela pokračuje v nastoleném duchu. Bovio a spol. natočili desku, která čerpá z odkazu svého zakladatele, ale jde svou vlastní cestou. Současná sestava však dost ztrácí přesně tam, kde se dalo čekat. Nechci Lucassena přeceňovat, ale jeho instrumentální dovednost a hlavně zkušenosti s komponováním složitějších aranží lze ztěží nahradit. „The Flame Within“ sice disponuje poměrně slušnou paletou různých melodií a některé nejsou vůbec špatné, chybí jim však výraznější instrumentální provedení. Partie na piáno jsou pěkné, ale dost utopené v pozadí a kytary jsou takové nijaké a monotónní. Skupina si sice najala na produkci dvojici Joost van den Broek (AFTER FOREVER) a Jochem Jacobs (TEXTURES), nicméně výsledek není přesvědčivý. Jednotlivé části snad ano, ale jako celek to příliš nefunguje. Pomalé písně nebo kousky skladeb většinou za klavírního doprovodu dokáží navodit působivou atmosféru, ale jakmile se to tak říkajíc trochu rozjede, začlení se více nástrojů a efektů, hudba se stává nečitelnou a zavání patosem. Už předchozí deska byla oddychový materiál a v tomto duchu „The Flame Within“ pokračuje. Pěkně se poslouchá, avšak nijak více nezaujme.
Příjemné poslechové, odpočinkové album s pěkným zpěvem. A to je asi tak všechno.
5 / 10
Marcela Bovio
- zpěv, housle
Eric Hazebroek
- kytara
Stephan Schultz
- kytara
Johan van Stratum
- basa
Jeffrey Revet
- klávasy
Martijn Peters
- bicí
1. The Art Of Loss
2. In The End
3. Now Or Never
4. When You Hurt Me The Most
5. Run Away
6. Games We Play
7. This Endless Night
8. My Leader
9. Burn My Pain
10. Let Me In
11. Street Spirit
12. A Part Of You
13. All I Know
Vydáno: 2009
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 54:40
Produkce: Joost van den Broek, Jochem Jacobs
Studio: Excess Studios, Split Second Sound, E-Sound Studio, The Juicy Studio
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.