OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
FEN jsou jedním ze zástupců momentálně dosti populární odnože black metalu kombinované s „post“ vlivy, ať už si pod tím představujeme cokoliv. Na tom by ani nebylo nic až tak zvláštního, vždyť podobně hraje v současnosti již skoro každá druhá kapela, které se o černý kov byť jen otře. Podstatné však je, že Britové spadají do toho spektra, o které by se měl případný posluchač zajímat. Že se jedná o poměrně zajímavou záležitost, naznačuje už samotný název - FEN podle tamějšího bažinatého regionu zvaného The Fens. A podobně jako tato místa, je i muzika kapely načichlá mlžným oparem, přitažlivou atmosférou a tajemnem. Blackmetalové pasáže se zde poměrně přirozeně mísí s náladovým post-rockem i značně melancholickými prvky, což zní už samo o sobě docela lákavě. Jenom je škoda, že kapela nevyužila svůj potenciál až do úplné mrtě – bude sice zajímavé sledovat, jakým směrem se vydá, ale některých nepovedených záležitostí (např. snad až příliš zastřený zvuk) je na této desce škoda.
7,5 / 10
Monuments to Absence (2023)
The Dead Light (2019)
Winter (2017)
Carrion Skies (2014)
Dustwalker (2013)
Epoch (2011)
The Malediction Fields (2009)
Ancient Sorrow (EP) (2007)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.