OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Relativně nedávno jsme zveřejnili recenzi na prvotinu švédsko/norské kapely SAINT DEAMON. „In The Shadows Lost From The Brave“, ač z žánrových mantinelů nijak nevystupovala, byla velmi dobrou desku, kterou si kapela nastavila poměrně vysokou laťku. A této laťky bohužel „Pandemonium“, letošní novinka, nedosahuje. A přitom jí nelze v podstatě nic vytknout. Instrumentálně nejde o žádné nováčky, SAINT DEAMON je jen jednou z mnoha kapel, kterými páni hudebníci prošli a na produkci si najali profíky (Roy Z (JUDAS PRIEST, Bruce Dickinsson)) a Jens Bogren (OPETH, PARADISE LOST)). Problém je ten, že sází na ty samé postupy, které se posledně osvědčily a nepřichází s ničím novým. „Pandemonium“ je jako mladší sestra, má až příliš shodné rysy, povahu a ještě se ve starší sestře shlíží. K tomu jí chybí to něco málo, co „In The Shadows Lost From The Brave“ vyšvihlo nad průměr. Navíc skladby nyní mnohem více zapadají do klasického heavy metalového schématu. Škoda, tahle kapela měla dobrý start. Ale jinak proti „Pandemonium“ nemám vážnějších výhrad, hezky se to poslouchá, jen ten rukopis už není tak výrazný. Jde o další průměrné album melodického metalu, kterého se na nás ze severu už po dvacet let valí celé legie.
5 / 10
Presne to Manatar vystihol - príjemné , ale priemerné .
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.