První den se letošní Brutal Assault nesl ve znamení souboje výborných talentovaných mladých skupin (WFAHM, CARNIFEX, …) a ostřílených žánrových veteránů (SADUS, PAIN, …). Jako obvykle v areálu máme dvě velké střídající se scény (Obscure a Metalshop stage) oddělené velkým promítacím panelem, potravinářskou uličku, která ústí do chillout zóny s metal marketem, jemuž dominuje kinematografický stan s horrorovým programem. Výraznější změnu zaznamenala snad jen tribuna, na které jsou nově lavičky. K mému zklamání se stále nic neprovedlo s nakloněním areálu, kdy hlediště ubíhá stále níž a níž, takže se zhoršuje viditelnostní úhel na pódia. 

Dost ale šmejdění po areálu, podle programu na fešácké kartičce, která se mi houpe u pasu, tu máme prvního hrajícího. Čest zahájit čtrnácté pokračování festivalu má domácí skvadra FLOWERS FOR WHORES, která bývá velkými festivaly většinou opomíjená. A výkop to byl velkolepý. Angažovaný hardcore-metal s medvědím řvounem Ivanem u mikrofonu nemá zaprděné stigma českých kapel. Údernost, funkčnost, zdravá nasranost i názorová příslušnost k hardcore scéně z této kapely čiší na míle daleko. Ivan jako vždy působí jako frustrovaný zrzavý lví samec v kleci, který neustále přebíhá z jedné strany na druhou. Čas tlačí, takže ho příliš nezbývá pro typickou agitaci FLOWERS FOR WHORES, i tak a vlastně jako vždy energické, korektně zahrané a upřímné vystoupení. Co více si od podobné kapely přát?

Death metalová kapela THE LUCIFER PRINCIPLE zaujme hlavně postavou Michaela Grunwalda, který za sebou vláčí ve svém žánru poměrně netradiční nástroj - kontrabas. Jaké zklamání jsem prožil, když jsem však viděl jeho hru a slyšel jeho zvuk. Krásný dřevený nástroj měl v kapele bohužel místo pouze pro zvýšení vizuální atraktivnosti. Kapela basu zvukově podivně udupává, pokud chcete slyšet hrát krásný dřevený korpus nástroje a cítit jeho objem, zapomeňte na tyto holandské pány, kteří kontrabasem pouze pódiově obzvláštňují jinak ničím výrazný death metal.

Po třech letech se na pódia Brutal Assaultu vrací Nico Webers, který tu naposledy byl s THE OCEAN. Zajímavým faktem je, že i tenkrát vystupoval ve čtvrtek a v podobný čas. Nyní na scénu přivádí německou kapelku WAR FROM A HARLOTS MOUTH, která se postarala o první výrazný zážitek na festivalu. Nadupaný, technický, ale přesto brutální death metal-hardcore zaujme bezchybnou a syrovou svěží pódiovou prezentací i občasnými příjemně zklidňujícími momenty. Nico Webers je navíc sympaťák, a to jak na pódiu, tak i mimo něj. Řádí se ve velkém stylu. Zaznívají skladby z posledních dvou alb, zvuk je čistý a řezavý a já mohu s klidným svědomím konstatovat, že tato kapela je na dobré cestě stát se jednou z nejvýraznějších extrémních skupin u našich západních sousedů.

Na tohtoročnej viedenskej zastávke Thrash And Burn Tour mi akýmsi nedopatrením zapadli medzi ostatné žánrovo spriaznené klenoty. V priebehu štvrtkového popoludnia v pevnosti Josefov nádherným spôsobom zažiarili. Kalifornskí mládežníci vedení neprehliadnuteľným Scottom Lewisom predvádzajú prvotriedny deathcore, na Brutale dokázali, že sú viac než dôstojnou náhradou za trochu populárnejších kolegov SUICIDE SILENCE. Vystúpeniu dominoval parádny zvuk, jeden brutálny beatdown striedal druhý, kapela valcovala všetko, čo jej stálo v ceste presvedčivým inštrumentálnym zvládnutím skvelých kúskov z oboch doteraz vydaných albumov. Inteligentom, ktorí tvrdia, že metalová hudba sa nevyvíja, by som odporučil priame porovnanie koncertov CARNIFEX a SADUS.

Jako další v pořadí dostává festival do správné nálady švédská trash/death metalová pětice DARKANE. Pro mě osobně bylo velmi příjemným překvapením sestavení playlistu, které se prvoplánovitě nevěnovalo pouze poslední desce „Demonic Art“, ale představilo skupinu napříč tvorbou jako takovou. Největší návrat do minulosti, přesněji do roku 1998, jsme zaznamenali asi v polovině setu v podobě „Convided“. Poslední desku prezentovaly skladby „Leaving Existence“, „Execution 44“ a ústřední „Demonic Art“. Vystoupení bylo poměrně energické, vyloženě zábavné však jen vyjímečně. Přestože jsem od DARKANE očekávala víc, jejich výkon mě neurazil. A obecně za dvě ochutnávky – „Fading Dimension“ a „Layers Of Lies“ ze stejnojmenného alba, pravděpodobně nejlepšího v tvorbě Švédů, se rozhodně vyplatilo si postát. Svůj „zahřívací“ úkol DARKANE splnili, že byste na jejich vystoupení zpětně vzpomínali s bůhvíjakým nadšením, ale asi nehrozí.

Studiová tvorba SADUS mě vždy tak trochu míjela, naživo mě však kapela naprosto smetla. Oldschoolový thrash death budil chvílemi dojem retro kapely, ale z muzikantského výkonu celého tria jsem byl okouzlen. Kapela, ve které na sebe většinu pozornosti strhává baskytarista Steve DiGiorgio (ex-DEATH, AUTOPSY, CONTROL DENIED, TESTAMENT, VINTERSORG, ICED EARTH) mě překvapila hlavně tím, že mi ukázala lidskou tvář starého thrash-death metalu. Zajímavý, pestrý a technicky promakaný kolotoč mi řádně zamotal hlavu a ačkoliv podobně laděné kapely nejsou mým šálkem čaje, nespustil jsem z pódia oči po celou dobu jejich setu. Škoda snad jen zvuku, který rozhodně nejde kvalifikovat jako plný. Vyvýškované kytary vytvořily mezi basovými frekvencemi trhlinu, která sice zapříčinila výsadní a v tomto případě asi i správné postavení baskytary, ale podepsala se i na určité bezzubosti a neprůraznosti celkového zvuku. Jako u většiny kapel na Metalshop stage byl naprosto příšerně vytažený rytmičák.

Ačkoliv blackmetaloví ROTTING CHRIST vaří podle stále stejných receptů, jsou mi v rámci žánru poměrně sympatičtí. K jejich vystoupení na Brutal Assaultu jsem nejdříve přistupovala s lehčími (dobrá, možná i s těžšími) obavami a nedůvěrou. Nedá se říci, že by to, co nakonec předvedli, odfouklo všechna mračna, nicméně vzhledem k prognózám musím říci, že se konalo poměrně příjemné překvapení. Při hymně „In Domine Sathana“ burácel celý dav a na řeckých satanistech bylo vidět, že mají opravdu radost… Samozřejmě jen takovou, co jim to jejich black metalová póza dovolila. Publikum přijalo s jásotem léty prověřené věci jako „King of a Stellar War“, „The Sign of Evil Existence“ nebo „Phobos‘ Synagogue“. Pomyslnou třešničkou na dortu byly dvě černé víly stojící vedle mě, které se zaujatě radily o tom, jestli je démonický Andreas Lagios dobrou volbou pro výchovu dětí. Ale ano dámy, když opomenu fakt, že se třese jen a jen na vás, myslím, že je to hodný, zbožný kluk.

Boli fantastickí a presvedčiví pred dvomi rokmi, nesklamali ani teraz. Sú kapely, ktoré jednoducho sklamať nedokážu, ani keby sa neviem ako snažili. MADBALL sú jednou z nich. Ikona, legenda NYHC to rozbalila naplno a najneskôr od hymny „Set It Off“ im patril celý festivalový areál. Freddyho otázka „Brutal Assault, do I have your attention?“ bola naozaj vyslovene básnická. Od prvotiny „Ball Of Destruction“ až po zatiaľ posledný zárez „Infiltrate The System“ – nádherný výber prvotriedneho HC z Lower East Side roztancoval, rozskákal a rozpogoval každú jednu nohu v zaprášenom kotli a široko ďaleko okolo neho. A áno, nechýbala ani 15-sekundová kultovka „Hardcore Pride“!

Na adresu živých vystoupení ORPHANED LAND jsem vždy slýchávala spíš zklamané mnohdy i zdrcené reakce. A možná právě díky tomu, že jsem od svých izraelských oblíbenců nic neočekávala (očekávala takovou menší katastrofu), byla jsem nadmíru spokojená. Tak, jako minulý rok ANATHEMA zjemnila atmosféru a přímo pohladila po duši, byli ORPHANED LAND světlým milým bodem čtvrtečního programu. Hrací čas vynikající, stmívání přálo atmosféře i fotografům. Fanouškovskou základnu přilákali více než početnou a já jen s úsměvem pozorovala, jak se to v prvních řadách hemží oficiálními tričky a hrdě vztyčenými izraelskými vlajkami. Kobi Farhi působil velice sympatickým, malinko melancholickým dojmem, ostatně jako zbytek kapely. V průběhu celého festivalu jsem pak v areálu mnohokrát potkala kytaristu Yossiho Sa´arona jak se naprosto normálně baví s fanoušky a z hlediště pozoruje výkony ostatních skupin. Vokál chvílemi ujížděl, ale naštěstí u ORPHANED LAND dělá hodně také atmosféra a upřímnost, se kterou bylo celé vystoupení prezentované. Skupina zahrála také pár ukázek z chystané desky „ORwarriOr“. Ano, pravděpodobně jsem zaujatá, a asi ne málo, ale mně se jejich vystoupení doopravdy líbilo. A moc.

Od tancovačky v podání PAIN většina z nás ví, co očekávat. Mnoho lidí nadává, ale pak, možná trochu zahanbeně, stejně stojí v davu a podupávají si do rytmu metal disca. Osobně jsem z vystoupení PAIN také neprchala, ale žádné pozitivní pocity ve mně nezanechalo. Zazněly opět známé hity jako „Some Old Song“, „I’m Gong In“ či již tradičně sborově zpívaná „On And On“. Převážná část vystoupení však ve mě už nevyvolávala ani náznak strhnutí rytmem, ale spíše nervy drásající nudu. To co funguje jednou, může sice fungovat podruhé, pokud je to opravdu dobré i potřetí, ale opakovat jedno ne moc dobré téma na sto způsobů, to by umořilo i nadšence. Podle ohlasů v hledišti to však mnoho fanoušků vidělo diametrálně odlišně, a tak se Brutal Assault po deváté hodině večerní transformoval ve velkou tancovačku. No co, každý se bavíme na něčem jiném.

Myslím, že som nebol sám, kto sa vo štvrtok najviac tešil na BIOHAZARD. V deväťdesiatych rokoch boli pre mnohých stelesnením najvtvrdšej pouličnej muziky. HC z New Yorku, to boli vtedy predovšetkým oni. Možno si tou svojou popularitou až natoľko zavarili, že sú v súčasnosti tak trochu zaznávaní. Počas koncertu MADBALL Freddy Cricien vzdával hold kultovým kapelám NYHC – CRO-MAGS, AGNOSTIC FRONT, SICK OF IT ALL... ani slovko o BIOHAZARD, hoci oni potom neskôr večer hovorili o „svojich bratoch z MADBALL“. Evan, Billy, Danny a Bobby sú jednoducho mimo „scény“, lepšie povedané „nad scénou“. Celosvetovou popularitou, počtom predaných nosičov a fanúšikov na koncertoch. Ani samotné koncerty BIOHAZARD nie sú tou klasickou HC rúbanicou. Páni radi a veľa čerpajú z tradícií a šablón štadiónového rocku, neodpustia si precítenú baladu a v závere ani srandovnú hip-hopovú poctu CYPRESS HILL „I Ain´t Goin´ Out Like That“ za asistencie snáď dvadsiatich fanyniek vylovených z davu.. Medzitým tučné kusy z legendárnej fošne „Urban Discipline“, nezabudnuteľné hitovice typu „How It Is“ či „Tales From The Hard Side“ či spomienka na tento rok zosnulého Bobbyho otca v podobe „Five Blocks To The Subway“. Aj napriek horšiemu zvuku a neustále vypadávajúcemu Billyho mikrofónu bol posledný koncert na reunion turné a zároveň oslava Dannyho štyridsiatky nezabudnuteľným zážitkom v dlhoročnej histórii Brutal Assaultu.

Pověst vikingských válečníků TURISAS už nikdo neodpáře a nutno podotknout, že skupina je tomu dozajista ráda. Co už tak pozitivní není, jsou naprosto stejné a hlavně úděsné řeči frontmana Mathias D.G. Nygårda. I kdyby se vám skladby Finů líbily, při prodlevě mezi nimi vás zpěvák dokáže svými řečmi o pivě a ženách žalostně naštvat. Pravděpodobně si neuvědomuje, že přece jen státy střední Evropy nejsou zase tak velké, aby hranice činily nepřekonatelný problém, aby se fanoušci běžně nedopravovali na koncerty do dvou-tří různých států. Na Slovensku slyšíte řeči o nejlepším místním pivu, hrdě pronášené s pozvedlou pravicí v níž dotyčný třímá českou značku, a když je na tuto nesrovnalost upozorněn, reaguje: „Oh, this is the czech piss?!“. Situace se s malými obměnami, avšak otočená o 180° opakuje v Česku. Není to už, bohužel, ani vtipné, ani úsměvné, ale neskonale trapné. I přes to, však stále velká část davu reagovala na TURISAS nadšeně. Celý set začínají hitem z poslední desky „The Varangian Way“ a to „To Holmgard And Beyond“, následuje „One More“ s pivní tématikou a zazní samozřejmě také nepostradatelná „Battle Metal“. K dobru se přidává také cover BONEY M „Rasputin“. Dav kolem mě tancuje jako už nikdy na festivale, metalista protáčí v kole metalistu a já nevěřím vlastním očím. „One More“ si TURISAS ale už nedám.

BRUTAL THRUTH patří do zlatého fondu deathgrindu. Jejich set má sic k naprosté dokonalosti daleko, ale i tak je můj celkový dojem lepší než z vystoupení na Obscene Extreme před dvěma lety. Z pódia se valí mohutný proud animální energie. Zavalitý Kevin Sharp pobíhá na scéně bosky s typickým texaským kloboukem, celé vystoupení mi občas připomíná krocení koní, dokonce i kytarové linky občas připomínají řehtání klisen…

Po nevídaně hluboké orbě v podání TURISAS přichází sladká medicína pro ušní boltce příznivců vybroušených tech death metalových řemesel. Na Metalshop stage se totiž šikují MITHRAS, pro mě osobně tajný tip celého čtrnáctého ročníku Brutal Assaultu. A také, že ano, tvůrčí duo Sam Bean (bg, voc) a Leon Macey (g), doplněné o live bicmana Bena Whita (studiové bicí nahrává Pan multiinstrumentalista Leon Macey), vystřihlo naprosto excelentní set. Z poslední desky „Behind The Shadows Lie Madness“ zazněly vzorky „Under The Three Spheres“ nebo „Behind The Shadows“ a stejně jako závěrečný epos „Beyond The Eyes Of Man“ z druhé řadovky potěšily i výlety k prvnímu záznamu „Forever Advancing... Legions“ („Wrath Of God“, „Tomb Of Kings“). Ač MITHRAS působili nesmírně kompaktně a neprostupně (bicí jako z jiné planety), dokázali si zachovat i svou unikátní „space“ atmosféru, tedy trademark, který je výrazně odlišuje od zbytku tech deathového pelotonu. Radost pohledět, radost poslouchat, můj soukromý vrchol festivalu přišel už na konci prvního hracího dne.

Úplný konec čtvrtečního programu nakonec proběhl v režii CYNIC. Masvidalovci sice měli hrát už dříve, nicméně díky zatoulaným instrumentům byli nakonec nuceni prohodit si své místo s BRUTAL TRUTH. I přes patrné technické i zvukové problémy na začátku setu jsme byli (jak jinak) svědky tradičně přesvědčivého vystoupení. Znovu nelze nepochválit Paula Masvidala a jeho přirozené a kultivované vystupování, které tak ostře kontrastovalo s vepřovým pořváváním drtivé většiny ostatních frontmanů. Z novinky „Traced In Air“ mě nejvíce potěšila má oblíbená „King Of Those Who Know“, zahraná uvolněně a procítěně, snad ještě lépe než z desky. I druhé vystoupení CYNIC na Brutal Assaultu nelze hodnotit jinak než pozitivně, krásná a emotivní tečka za prvním festivalovým dnem.

Text: RIP, Tears of death, Reaper, Rudi
Fotografie: Tears of death, RIP