Druhý den mě vytáhlo sluníčko někdy kolem deváté. Ubytování v ulicích Josefova mi dává ještě několik chvilek volna, než patnáct minut před desátou vyrážím na první účinkující. Těmi jsou tepličtí ACTION. Kapela, která se chystá do studia nahrát svojí druhou dlouhohrající desku letos na Brutalu zahrála mnohem lepší set, než jsem měl možnost nedávno vidět v klubu. Jejich přímé pojetí metalcoru má tah na branku, názorové zaujetí a přesvědčivost i hudebně pěkná místa.

Druhý den ráno jsem po nepříliš pokojné noci v kempu zamířil rovnou k Metalshop stage, kde jsem hodlal strávit skoro celý druhý den festivalu. Prvními pány na holení byli CASKETGARDEN, u nás rozhodně ne neznámá akvizice ze Země čabajek a tokajského. A stejně ne tak neznámá byla i jejich produkce, ten, kdo si denně před spaním opakuje AT THE GATES a severský neo thrashing, ví o čem mluvím. Poctivá práce ano, originalita však v žádném případě. Ovšem jako předkrm před nastávajícími lukulskými hody set maďarských chasníků vcelku obstál.

U OBSCURY si mnoho lidí stěžovalo na zvuk, já si však celkem lebedil. Stažené kytary, vytažená basa – tak je to i na poslední albovce a koncert nebyl jiný, i když je pravda, že kytary možná stáhly až příliš na úkor čitelnosti jejich linek. Středem pozornosti byl samozřejmě bezpražcový šestistrun v rukách Jeroena Thesselinga. Páteř setu samozřejmě tvořilo poslední album „Cosmogenesis“ a upřímě říkám, že při úvodní „Anticosmic Overload“ mě mrazilo v zádech. I přes skvělý celkový dojem se mi místy zdálo, že kapela mohla hudebně sedět o něco více rytmicky, ale při technické složitosti jejich aranží je celkem normální, že něco ulétne. Pro mě i tak jeden z vrcholů festivalu, ale přiznávám, že jsem díky baskytaře možná příliš podjatý.

Co říci k DEPRESY? Stálice pódií Brutal Assaultu se po dlouhých letech vzpamatovala a místo nekonečného přehrávání archivního materiálu konečně vyrukovala s něčím novým. To „nové“ se bude jmenovat „Morph (Near Death Experiences)“ a vyjde snad někdy během letošního podzimu. Jen tak pro pořádek doplníme, že od emise zatím poslední desky trenčínských kouzelníků „Psychomantium Phenomenon“ už uplynulo rovných šest let. I když DEPRESY vyhrávali na zvukově sympatičtější Obscure stage, z reproduktorů se linulo trochu něco jiného než očekávaný atmosférický „mystic occult death metal“. Kvalitu novinky si tedy posuzovat netroufám, raději počkejme, až bude album oficiálně v oběhu.

Na vzácnou návštěvu z exotické Tasmánie jsem se těšil převelice, a nutno podotknout, že tech death metalová eskadra z Hobartu v žádném případě nezklamala. PSYCROPTIC začali s „A Calculated Effort“, posléze však přišel nečekaný návrat v čase a s ním i nekompromisní přednes obhroublého titlesongu z debutové desky „The Isle Of Disenchantment“ (ze stejné sbírky pak ještě zazněla „The Sword Of Uncreation“). Z historických výletů to však zdaleka nebylo všechno, neb živelný Jason Peppiatt a spol. ještě nabídli „Skin Coffin“ ze druhého řadového záznamu „The Scepter Of The Ancients“. Novinka „Ob(Servant)“ byla zastoupena titulní skladbou a dále pak opusem magnum „Initiate“, který celý set PSYCROPTIC více než důstojně uzavřel. U mě spokojenost, jedna z nejlepších performancí josefovského klání.

Od NEGURY BUNGET jsem nečekal zhola nic, popřípadě „něco“ doplněné o celou řadu samplovaných náhražek nástroji a ono ne. Na netradiční folklórní instrumenty bohatý set však zanechal v uších příchuť temných barev, skladby z „Om“ příjemně překvapily, výběr některých méně festivalových skladeb potěšil.

Tak. Na pódium se vyhrabali čtyři Švédové jako polena ze sekvoje a na následující půlhodinku vzali dění na Metalshop stage pevně do svých pracek. Dvakrát šest drátů, jednou čtyři tlusté dráty, dva pravěké kyje a hrdlo konkurující i té nejhlubší stoce v celém Karlstadtu, nic více nebylo potřeba. VOMITORY válcovali až to místy přestávalo býti sportovní, zejména pak v případě „Chaos Fury“, „Ripe Cadavers“ nebo návykové houpačky „Serpents“. Set překvapivě moderoval služebně nejmladší člen kapely, hodně dobře naladěný kytarista Peter Östlund (ostatně není divu, frontman Erik Rundqvist totiž měl celou dobu mikrofon zabořený až někde v oblasti dvanáctníku). Sečteno podtrženo, žlutomodrý buldozer mě jakožto oddaného příznivce severské death metalové školy naprosto srovnal se zemí. V polovině září si určitě zajdu na Chmelnici, neb právě tam se tahle švédská zvěř chystá znovu vystoupit, a to po boku MALEVOLENT CREATION. Mistři timbersportů jednoduše vyučovali, zničených krčních obratlů netřeba litovat.

Skupina GADGET, která bývá označována na pokračovatele NASUM se hlásí o slovo vzápětí. Vokalista Emil Englund se už pár hodin před vystoupením belhá po areálu s francouzskou holí v jedné a kelímkáčem v druhé ruce. Na bocích má poměrně brutálně fialovo-růžové sedřeniny – prý boural na motorce. Hudebně excelentní neurvalý grind je tou správnou recepturou pro sobotní odpoledne, vystoupení se mi líbilo mnohem více, než před třemi lety. Perfektní zvuk válcuje a nevadí mi ani jistá sterilnost Emila, která je způsobena tím, že se neustále podpírá holí.

Švédská ofenzíva pokračovala i nadále, tentokráte v režii klasiků žánru, stockholmské ikony GRAVE. Olu Lindgrena a jeho kumpány jsem za poslední roky viděl snad pětkrát a pokaždé jsem si odnesl pouze a jen pozitivní dojmy. A ani v pátek 7. 8. 2009 tomu nebylo jinak. Seveřané snad překvapili jen tím, že vystoupení odstartovali sto let starou vykopávkou „Deformed“ a nezakončovali spolu s „Into The Grave“, nýbrž v rytmu skladby „Bloodpath“ ze zatím poslední desky „Dominion XIII“. Znovu musím smeknout před vokálem pana Lindgrena, i přesto, že vyřvával jak na lesy, že ho jistě slyšeli i senioři před jaroměřským Penny Marketem, bylo mu rozumět snad každé slovo. Inu vážení, to jsou léta praxe, druhý takto precizně seštelovaný growl široko daleko nenajdete. Old school v nejryzejším slova smyslu, znovu nelze jinak než chválit.

Floridskou tech death metalovou legendu ATHEIST jsem viděl poprvé v životě. Bohužel i jejich vystoupení připadlo na Metalshop stage, která, jak známo, nedisponovala právě dokonalým zvukem. Vzpomínání na šestnáct a více let staré stylotvorné záznamy však proběhlo na úrovni, snad jen Kelly Shaefer si mohl odpustit ty hovězí proslovy mezi skladbami. V těchto momentech si nešlo nevzpomenout na skromného mužíčka s kytarou, který pozdě v noci na úplném konci čtvrtečního programu i přes technické problémy jeho kapely moderoval mnohem sympatičtějším a civilnějším způsobem. Ale tak dobře, my, „fucking motherfuckers“, jsme si set ATHEIST užili, přeci jen kouzelné skladby typu „Piece Of Time“, „Retribution“ nebo „Unholy War“ nemáme šanci zaslechnout na každém druhém rohu. Potěšila výrazná baskytara (stejně jako v případě OBSCURY), naopak iritoval podobně vytažený rytmičák. Závěrem dodávám, že mým osobním vrcholem vystoupení se stala vymazlená čtvrtá položka ze třetího řadového alba „Elements“ - „Air“.

BENEATH THE MASSACRE měli u mě jednoznačně příčku nejočekávanější kapely na celém festivalu. A nezklamali. V hypertechnické hudbě jedna z nejbrutálnějších kapel současnosti, vynikající výkony, švýcarská přesnost, parádní pódiovka a šlachovitý Elliot Desgagnés nádavkem. Kapelu jsme slyšel již po třetí a zvukově byl set mnohem našlapanější, než na poslední zastávce v pražském Abatonu. Playlist se příliš nemění a to se týče i přístupu. Nalétnout, vybombardovat vše co jde a stáhnout se. Mě pak zbude vždy jen otevřená tlama a poslintané tričko. Příště si na koncert těchto bláznů z Quebecu beru brinďáček.

Norští pohrobci kapely WINDIR, kteří si nyní říkají VREID, nastoupili v podivných hnědo-čených uniformách, pěkně zapózovali a jali se hrát poněkud sterilní a vykořeněný klon death-black metalu. Jejich dark-metalové pasáže pro mne postrádaly potřebnou atmosféričnost. Vše bylo příliš předvídatelné, hudebně sice funkční, ale bez jakékoliv přidané hodnoty.

Následující NOVEMBERS DOOM – to byla zcela jiná káva. Obrovitý Paul Kuhr žádné pózy nepotřebuje, prostě se postaví a chroptí. Popravdě, zatěžkané doomové veterány z NOVEMBRES DOOM jsem slyšel poprvé a měl jsem z jejich vystoupení trochu strach. Albově Kuhr zní naprosto unikátně. Jeho brutální poloha hlasu je zcela čitelná, srozumitelná, čistá, nádherná. Bude tak znít i živě? K mému velkému potěšení tak zněl, bylo mu rozumět téměř každé slovo, výběr skladeb byl excelentní, slyšel jsme vše co jsem si poslechnout chtěl. Největší radost mi udělala asi ta s názvem „The Pale Haunt Departure“ ze stejnojmenného alba. Jejich death-doomová katedrála stojí pevně na hutných kytarových základech a skvělém vokálu. Jedna z mála doomových kapel, o které mohu s klidným svědomím říci, že má koule i neopakovatelnou atosféru.

Po CYNIC a ATHEIST přišla na řadu další vzkříšená legenda technického metalu. Na adresu živých vystoupení PESTILENCE po reunionu jsem slýchával až překvapivě negativní reference, dící něco ve smyslu odbytých a pouze z povinnosti odehraných setů, a to zvláště ze strany hlavního mozku kapely Patricka Mameliho. V Jaroměři to však žádná tragédie rozhodně nebyla, ba právě naopak, pánové předvedli důstojnou procházku diskografií a i přes návrat k drsnějšímu vyznění (viz novinka „Resurrection Macabre“) vystřihli bez problémů i takovou lehkonohou skladbičku, jako je "Mind Reflections" z jejich nejlepší desky "Spheres". Ke zvuku se tentokráte vyjadřovati nehodlám, neb jsem vystoupení PESTILENCE sledoval pouze z festivalové tribuny.

Jak zahrát death i thrash metal s punkovým přístupem, nám ukázali veteráni z BRUJERIE. Hvězdná a šátky zamaskovaná sestava, která čítá lidí jakými jsou Shane Embury z NAPALM DEATH, Jeff a Walkera z CARCASS nebo bývalého bubeníka z CRADLE OF FILTH Adriana Erlandssona, do lidí natřískala svoje skladby hlava nehlava. Žádné sraní. Přímočarý set s podstatnou porcí energie a mexického temperamentu dokázal Brutal Assault rozseknout ve dví a snad ani nešlo si ho neužít. Dramaturgicky skvěle načasované vystoupení.

Následující OPETH přelaďují na vážnější notu pouze hudbě. Mikael Åkerfeldt je svým smyslem pro humor pověstný a zaplaťpánbůh ho nyní neaplikoval tak často, jako při samostatných koncertech. Imperátoři podmanivého kovu splnili očekávání bez výhrad. Zaznělo vše, co bych od festivalového setu očekával, ale i tak přes vítanou absenci Mikaelových monologů hodnotím lépe jejich pražský koncert před čtyřmi roky. Přiznávám se však, že většinu času jsem byl bohužel a tribuně, kde byl opravdu špatný zvuk.

Jedna z najväčších hviezd tohtoročného Brutalu zažiarila obrovskou silou v plnej paráde. Splnený sen obrovského množstva fanúšikov. TESTAMENT s Alexom Skolnickom a Paulom Bostaphom, TESTAMENT s fantastickým zvukom, TESTAMENT vo vynikajúcej forme. Vkusne premiešaný playlist robil radosť starým metalovým raketám z osemdesiatych rokov, rovnako tak mladej krvi, ktorá ku klasike z Bay Area pričuchla iba nedávno. Chuck Billy je dokonalý frontman. Stačí sa mu prechádzať pokojným krokom po pódiu a na malom stojane od mikrofónu imitovať riffy svojich gitarových kolegov. Všetko má pod kontrolou, jeho mohutný indiánsky rev všetko zariadi. Moja maličkosť sa najviac vytešovala z neuveriteľne tvrdej a presnej kanonády fantastického Paula Bostapha. Nádherné sóla a vyhrávky pána Skolnicka boli povestnou čerešničkou na torte. Kto by bol povedal, že táto kapela bude po tých rokoch a všetkom, čím prešla, hrať takto energicky, s chuťou a nepredstieranou radosťou?

Playlist:

The Preacher
Over The Wall
Practice What You Preach
More Than Meets The Eye
The Persecuted Won´t Forget
Burnt Offerings
Into The Pit
Disciples Of The Watch
D.N.R.
3 Days In Darkness
The Formation Of Damnation

Když jméno ULVER přibylo na soupisku letošního Brutal Assaultu, nejeden fanoušek asi nevěřícně aktualizoval festivalovou stránku a kontroloval Myspace skupiny, jestli je tento neuvěřitelný hudební svátek opravdu pravdou pravdoucí. K neskonalé radosti velkého počtu návštěvníků se páteční večer skutečně nesl ve znamení této norské legendy. Osobně jsem byla na vážkách, zda-li se opravdu tak těšit a nemít spíše obavy, že živé vystoupení bude postrádat hodně z atmosféry, kvůli které máme ULVER (samozřejmě, že nejen) tak rádi. To, čeho jsem však byla svědkem mi vyrazilo dech a katapultovalo posuzování kapel do naprosto jiné dimenze.

Ještě pár minut před slibovaným začátkem Kristoffer Rygg v klidu chystal věci na pódiu, spokojeně přihlížel postupně vzrůstajícímu davu a kouřil jednu cigaretu za druhou. Pak, najednou, modrá zkušební světla zhasla a na velkém promítacím plátně vyvstalo „Forgive Us“. Nějaký vtipálek vedle mě podotknul, že by jim klidně prominul, jen kdyby to tak nenatahovali a začali hrát. To už ale zaznívají první tóny „Little Blue Bird / Rock Massif“, kterou na obrazovce dokreslují záběry oblohy a skoků do vody. Videoprojekce, kterou  s sebou ULVER dovezli, byla, dokonce i ve srovnání s loňskými NEUROSIS, velice povedená. Myslím, že je několikanásobně předčila. Koho nedostal do správné nálady začátek, věřím, že „Funebrae“ už nikoho „chladným“ nenechala. Husí kůže a žádná šance na odtrhnutí očí od obrazovky. Náhle se změní osvícení z chladně modré na červenou a hudebníci plynule přechází na „For The Love Of God“. Dočkáme se „Let The Children Go“, „Silence“ i fantastické „Porn Pieces Or The Scars Of Cold Kisses“, nejlepší skladby z „Perdition City“. Na obrazovce tančí Marylin, promítá se staré porno, porod, problikávají pohybující se mraky, letící orli, a oči vyjadřující všechny vyhrocené emoce, na které si jen vzpomenete. Nechybí ani záběry z nacistického období. ULVER vybírají jednu lepší skladbu za druhou – „In The Red“, „Like Music“, či „Not Saved“ a „Plates 16-17“.

Nebudu mluvit s žádnou nadsázkou, když řeknu, že ULVER pro mě byli jednoznačně naprostým vrcholem festivalu. Jedinečná atmosféra, vynikající setlist, videoprojekce, dobrý zvuk i světla. Jediné, co místy kazilo dojem, bylo sedlácké chování bohužel ne zrovna mála lidí v hledišti, kde názory typu „No tak co to jako je? Vždyť hrajou 40 minut intro! Jak se toto může někomu líbit?!“, nebyly vůbec ojedinělé. To ovšem nečinilo nepřekonatelný problém, aby vám pár desítek vteřin migrování po place nezajistilo lepší místo, tentokráte vedle lidí, co poslouchají stejně pozorně jako vy. Na závěr snad jen připojím přání, aby se ULVER do ČR vrátili s klubovým koncertem.

Nutno podotknout, že po fantastickém vystoupení ULVER by mě pravděpodobně nenadchla ani sebelepší kapela. Když navíc připočteme fakt, že DARK FUNERAL dle mého do „sebelepších kapel“ počítat nelze, máme polovinu výsledku na světě. Podle osazenstva tlačícím se před Obscure Stage však, očividně, byli black metalisté nedočkavě očekáváni. Když se z nasvíceného dýmu konečně švédská pětice vyřítila, jsem spíš než euforii, či atmosféru pocítila na rtech lehký úsměv. Masse Broberg ve svém oblečku připomínal „velmi zlého“ zpěváka z LORDI. K vzývání Satana mu to ale nijak nepřekáželo, a tak u úvodní skladby „King Antichrist“ pobíhal po pódiu s červeným obráceným pentagramem na prsou více, než-li čile. Warpainty v první řadě hrdě prezentovaly, kdože je tu dnes večer hlavní očekávanou hvězdou, euforie u hrazení nabírala na obrátkách a já postupně upadala do stále většího údivu. Mezi tím namátkou zazněly skladby „The Arrival of Satan´s Empire“, „Vobiscum Satanas“ a „Open The Gates“. Fanoušci byli očividně spokojeni, a když se DARK FUNERAL loučili skladbou „Hail Murder“, vytleskali si ještě dva přídavky.

Chlapci z Floridy si veru mohli zariadiť aj lepší hrací čas. Nebýva zvykom, aby našlapaná HC formácia uzatvárala na Brutal Assaulte program dňa, oveľa viac jej vždy pristane skoré popoludnie či dokonca ráno. Súdiac podľa toho, že EVERGREEN TERRACE hneď po koncerte pod pódiom sami predávali tričká a cédečká, v Josefove boli očividne iba na skok. Vďaka aj za to. Bol som veľmi zvedavý, ako zvládnu naživo ten svoj príťažlivý mix punku, HC a metalu. Mali vynikajúci zvuk, hralo im to fantasticky a čo je najdôležitejšie – Andrew mal v Joshovi a Craigovi viac ako zdatných sekundantov vo veľmi dobre zvládnutom melodickom speve. Celý set uzatvárala (ako inak) obrovská hitovica „Chaney Can´t Quite Riff...“, ktorá nás po náročnom dni posledným energickým kopancom odprevadila do ríše snov.

Text: RIP, Tears of death, Rudi, Reaper
Fotografie: RIP, Tears of death