„A viděl jsem ženu tu opilou krví Svatých a krví mučedníků Ježíšových; a viděv ji, divil jsem se jí divením velikým.“

Nejen první letmý dotyk „Evangelionu“ je vskutku magnetizující. Skvostný obal, oslavující „děvku babylónskou“ coby křesťanskou alegorii zla a symbolizující rouhačství a odpírání poslušnosti black – death metalové ikony z Polska, nepostrádá nic z Nergalova (a spol.) pověstného puntičkářství. Polámaná starozákonná symbolika, strach, jeho zprostředkování a pocit nevýslovného respektu. S důrazem pravého behemota však z jeho oslnivého světla vzápětí vystupuje i samotná magická devítka skladeb, krotících smrtící řemeslo po vzoru biblických hrdinů pokořivších bestie, jaké svět nespatřil. Po jaksepatří zodpovědné přípravě, s kusem pořádného železa v ruce a především skutečně mistrovsky, což je vidět i na výsledku samotném. Ano, tohle je takový flák kovového masa, že si s ním roztrhnete hubu a na pěkně dlouho vás donutí přestat přemýšlet o jakékoliv jiné duševní potravě.

„Daimonos“ odstartuje psychedelické intro, z nějž se v závratných otáčkách kopáků vyřítí vstupní kus jako hromová hora. Nergal s citem pro chrčivý detail zvířecky deklamuje a riffový průvan, provoněný melodickou vsuvkou, kolem něj nebere konce. „Shemhamforash“, ubičovaná Infernovým rytmickým diktátem, krom jiného zaujme i zoufalým hýknutím zpěvákovým, které jen detailně dokreslí zvrácenou náladu tohoto přešlapování kolem božího jména. „Ov Fire And The Void“ připoutá posluchačův pocit nekonečna pevně k dřevěnému kůlu, zaraženému v jeho vlastní noze, a s důrazem pro pomalejší detail ho postraší nehmatným přízrakem běsů (mimochodem klipové ztvárnění skladby přesně v tomto duchu je skutečně fascinující). „Transmigrating Beyond Realms Ov Amenti“ ve znovu bleskovém tempu naváže uzel na prstu všech ukazovačů na „The Apostasy“, aniž by ovšem zároveň popírala jeho slyšitelný vliv. „He Who Breeds Pestilence“ zahájí posměšný křik vran, jež jsou sezvány, aby hodovaly na lidské pomíjivosti, a za mrazivě lahodné asistence kláves dojde až k velkolepému konci, symbolizujícímu jiný, ještě daleko hrůznější konec. „The Seed Ov I“ vzklíčí v ďáblovu květinu, jejíž květy lákají ke smrtonosnému přivonění, byť přece jen ne vždy na první pokus. „Alas, The Lord Is Upon Me“ posvětí návrat k houpavějšímu rozjímání nad silou hudební smrti, jemuž se ovšem nakonec stejně do cesty postaví zničující úprk napříč všemi vrstvami kytar. „Defiling Morality Ov Black God“ kolem sebe rozpoutá vzdušné tornádo, v němž kapela upustí snad nejpevnější a nejvýraznější riff celého alba. A „Lucifer“, mateřštinou nazpívaná pocta polskému autorovi stejnojmenné básně Tadeuszi Micińskimu, nad tím vším v neopakovatelné atmosféře prastarých blackových kmetů zvedne pravici, v níž oproti zapadajícímu slunci pevně sevře meč podobný tomu, s nímž se na obalu ohání i již zmiňovaná „děvka babylónská“.

Synonymum black – death metalového alba, z nějž jsou perfekcionismus a až do morku kosti zodpovědný přístup cítit na každém kroku, to je „Evangelion“. A přestože vlastně jen kuje železo, které je stále ještě žhavé, sluší mu ten titul o to víc, o co jsou v podání polských sousedů ony superlativy hmatatelnou skutečností a nikoliv jen velkohubým plácnutím.