OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jasně, zpěvák je kopie Maxe Cavalery a živelná hudba a podladěné kytary připomínají SEPULTURU / SOULFLY v nejúspěšnějších letech. Otázka zní, je to pro EKTOMORF dobře nebo špatně? Díky této podobnosti se nejspíš dostali tam, kde jsou. Vydávat desky u Nuclear Blast (to už nyní neplatí) a jezdit turné po Evropě není pro maďarskou metalovou kapelu málo. Navíc SEPULTURA i SOULFLY v současné době provozují už něco jiného, takže EKTOMORF plní i poptávku trhu. Nahlédneme-li na tyto Maďary bez předsudků, zjistíme, že máme co dělat s jednoduchým a razantním metalem, který dobře funguje naživo a zejména nenároční posluchači, libující si ve skočných nu-metalových rytmech, si přijdou na své.
Aktuální „What Doesn´t Kill Me...“ tlačí kupředu podladěné kytary, jednoduché účelné riffy, praskající basa alá KORN a naštvaný zpěv. To samé EKTOMORF předváděli i na minulých deskách, ale tady mi to přijde přeci jen více dotažené, o malý krok vylepšené a jistější v kramflecích. Celé album se valí ve středním tempu a zvuk kapely je oproti „Outcast“ z roku 2006 hutnější. Nemůžeme jim upřít funkčnost jejich riffů třeba v „New Life“, občas i dobře vygradovaný závěr („Love And Live“). Bohužel jednotlivé skladby jsou dost krátké, jakoby po třetí minutě kapela nevěděla kudy dál a navíc jsou si hodně podobné. Z řady vyčnívají kousky, kde EKTOMORF na chvíli opustí svůj jump/jump rytmus, třeba „I Can See You“ nebo „Envy“ a rázem to má grády. Jindy se jim podaří obohatit svůj „groove metal“ o zajímavé momenty, jako je hostující rapper v „Sick Of It All“, nebo punkový rozjezd v „Breed The Fire“. To samé se bohužel nedá říct o textech, které jsou velké klišé. Uslyšíte silácké pózy a velké prohlášení o válce krys, vzplanutí ohně, zrození k destrukci, žádných slzách a pomstě všem. Frontman a šéf souboru Zoltán Farkas si v těchto pózách libuje, což podtrhuje i samotný název alba „Co mě nezabije, to mě posílí“.
EKTOMORF si nehrají na umění a starají se, aby to šlapalo. A ono to šlape. Zkrátka jednoduchá muzika, na jejíž poslech se nesmíte moc soustředit. Podle mne ale tento maďarský „revival“ není na odpis a pokud se hudebně alespoň trochu pohne z místa, tak o něm ještě uslyšíme.
Maďarská verze Roots Bloody Roots / Chaos AD. Příznivci Maxe Cavalery připočtěte 1 bod.
6 / 10
Zoltán Farkas
- kytara, vokály
Sabolc Murvai
- basa
Tamás Schrottner
- kytara
Jozsef Szakácz
- bicí
1. Rat War
2. Nothing Left
3. What Doesn't Kill Me...
4. Revenge To All
5. Love And Life
6. I Can See You
7. I Got It All
8. New Life
9. Sick Of It All
10. It´s Up To You
11. Envy
12. Scream
13. Breed The Fire
14. Born For Destruction
What Doesn't Kill Me... (2009)
Outcast (2006)
Live and Raw - You Get What You Give (2005)
Instinct (2005)
Destroy (2004)
I Scream Up To The Sky (2002)
Kalyi Jag (2000)
Ektomorf (1998)
Hangok (1995)
Vydáno: 2009
Vydavatel: AFM Records
Stopáž: 41:02
Produkce: Tue Madsen
Studio: Antfarm Studio (Dánsko)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.