Teď už je mi definitivně jasné, že by bylo bývalo velikou chybou napsat tuto recenzi o pár měsíců dříve. První kontakt s „Lazarus“ se dal popsat jako probuzení sympatií, ovšem o nějakém výraznějším zalíbení nemohlo být řeči. A to je tedy alespoň v mém případě právě ten problém. Novinka francouzských HACRIDE totiž postupem času naplno a až s obdivuhodnou zarputilostí dokazuje svoje zpočátku skryté kvality a představuje jedno z nejméně očekávaných pozitivních hudebních překvapení v letošním roce.

Že se tato čtveřice nehodlá spokojit s rolí „těch v pozadí“ už tak trochu naznačila na předchozí, dva roky staré desce „Amoeba“, ale v porovnání se současností její tehdejší počínání vypadá jen jako takové zahřívací kolo, či poslední důrazné varování. Ne, že by došlo k nějaké výraznější žánrové obměně. Svoji metalovou modernu postavenou na burácejících kytarách a výrazném expresivním vokálu Samueala Bourreau si pečlivě hýčkají i nadále, ale do popředí se dostává v tomto žánru prvek nepříliš často vídaný – epické pojetí. Už jen fakt, že úvodní a na albu výrazně nejdelší skladba přesahuje stopáž patnácti minut, svědčí o tom, že HACRIDE mají pro své snažení dostatek sebevědomí a své cestě bezvýhradně věří. To by samozřejmě samo o sobě nestačilo, pokud by neměli k dispozici silný arsenál kompozičních nápadů a schopnost udržet sedmičku dlouhých skladeb pohromadě tak, aby z nich nezůstalo jen chaotické torzo sice zdařilých, leč nesmyslně naskládaných motivů.

V tomto ohledu mnohé už napoví hned úvod. „To Walk Among Them“ zpočátku trošku oklame nenápadným rozjezdem, ale další průběh už tolik slitování mít nebude. Burácející skladbě nechybí výrazné emoce a oproti minulosti i ještě markantnější příklon k technickému pojetí. HACRIDE servírují kompoziční nápady, překypují rytmickými zvraty, aby vzápětí uklidnili vyhrocenou situaci zvolňující mezihrou. Pravý epický nádech dostává skladba až ve své druhé polovině, kde se otevírá ještě větší prostor pro odproštění se od klasické písníčkové stavby. Velkolepý vstup do světa HACRIDE roku 2009 jednoznačně definuje i další podobu jejich aktuální nahrávky. Francouzi i nadále zkoušejí, co všechno si v rámci žánrových mantinelů ještě můžou dovolit a kam se z nich dá alespoň na skok odskočit. Black metalové náznaky v „Act Of God“ anebo doprostřed alba vsazená instrumentální skoroukolébavka „Phenomenon“ jsou jen částmi této až překvapivé pestré a organické hudební mozaiky.

Je velmi sympatické, že HACRIDE na to šli tímto nepříliš přímočarým způsobem, vyžadujícím přeci jen poněkud větší, než obvyklé zapojení posluchače. Možná, že zatím ještě ne úplně dokonale, nicméně více než dobře, velmi účelně a především s puncem osobitosti se jim podařilo vytvořit variaci na propojení moderního metalového zvuku, jak ho prezentují například jejich krajané GOJIRA anebo holandští TEXTURES, s různými zdánlivě cizorodými prvky. Možná, že tohle přirovnání bude trošku mimo, ale „Lazarus“ mi nabízí přesně to, co mi nedokázal při své komplexnosti nabídnout „Lazarus Bird“ (podobnost názvů čistě náhodná?) Švédů BURST. Tím míním schopnost vynutit a především udržet si pozornost po celou dobu trvání nahrávky, která staví na skladbách delší stopáže a tvůrčím přetlaku autorů. To se těmto Francouzům daří zatím skvěle. Spíše mám pocit, že čím dál tím lépe.