Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Cítíte se spokojeni? Vše vám vychází? Jste přesvědčeni o tom, že je na světě krásně? Chcete to změnit? Že ne! Pochopitelně. Toužíte však aspoň nahlédnout pod pokličku kladné odpovědi? Pokud ano, tak tu pro vás existuje pětatřicetiminutová exkurze pod názvem „The Harvest Floor”, pod kterou je podepsána kalifornská čtveřice CATTLE DECAPITATION. Od svého vzniku v roce 1996, kdy šlo nejprve o vedlejší projekt pološílených avagardistů z THE LOCUST, se podařilo vybudovat těleso, které si na poli hudebního extrému vydobilo značné renomé, a to i přes poměrně časté hráčské eskapády v sestavě. Skupina během své existence sbírá inspirace ze všech možných i nemožných hudebních výstředností a svojí činností tyto také pomáhá dotvářet a vyvíjet. Jejich třetí řadovka a zároveň debut u Metal Blade „To Serve Man” z roku 2002 svědčí o tom, že kapela má ambice a hlavně schopnosti oslovit i širší posluchačkou základnu. Jak již název formace naznačuje, kvartet se bude po koncepční stránce zabývat především tématy jakými jsou úpadek lidstva, ochrana zvířat před přirozenými stravovacími návyky člověka, kde je „Homo sapiens“ často stavěn do role jatečních druhů. K tomuto se váže i jedno z hlavních poznávacích znamení kapely a tím je častý „zpěv“ ve formě jakéhosi dobytčího ryku a to navíc v různě vycvičených polohách a odstínech, čehož je v bohaté míře využito právě u novinky. Kapela se otevřeně hlásí k vegetariánství. Pokud si, stejně jako jako já, nehodláte svůj přísun steaků odpustit, ale v rámci poznání se dokážete přenést i přes mírnější závan propagandy, tak byste měli být obdařeni vskutku pikantní krvavou hudební flákotou. Je však nutné degustovat opakovaně a každé z předkládaných deseti soust pěkně soustředěně poválet na sanicích. Jen tak se totiž objeví chutě, které by při fast food konzumaci zůstávaly skryté.
Výše zmiňovaný letošní počin bych přirovnal k červenému diplomu z oboru hudebního extrému. Samozřejmě, že můžete očekávat nářez na goregrindových základech. Avšak již pohled do kolonky hostujícich hudebníků a doprovodných nástrojů naznačuje, že servírovaná sekaná nebude žadný laciný bufetový model. Uvodní zásek a jeden z vrcholů alba „The Gardeners Of Eden” je pro dokreslení atmosféry zkázy mírně podsamplován a vyznačuje se, stejně jako většina sklabeb, různými breaky, kytarovými mini sóličky a souboji s rytmickým oddělením. Prostě lahůdka. Další skladbou využívající samply a klávesy je předoslední „The Harvest Floor”, která se klidně dá prohlásit za instrumentální, jelikož hostující pěvecká diva Jarboe svým atmosférickým pouze „hučením“ připravuje desku na finalní masakr v podobě „Regret & The Grave“, kde taktéž zanechává své hlasové stopy. K této skladbě vzniklo i působivé video, které dává mizantropické filozofii alba i vizuální podobu. Elekrické čelo je využito nejen u dvou předešle popisováných válů, ale i u „We Are Horrible People”, ve které jsou zapojeny i temné black metalové kytarové postupy. Můj osobní favorit „In Axestasy“ nemá žadné doprovodné kudrlinky a je to nejlepší reprezentant všech ostatních a neméně výborných death-grindových nápadů na této apokalyptické výpravě. Brilantní výkony všech instrumentalistů v takovémto maso-mlýnku jsou v tomto případě samozřejmou nutností, ale nemohu nezmínit střídmé, avšak vysoce efektivní kytarové nápady. Albu by možná slušel trošku ostřejší zvuk, za což jsem nucem ubrat půlku bodu. I přes tento nedostatek rozehráli řezničtí mistři ze slunné „Caligorenie“ svá letošní jatka ve velkém stylu a rozhodně vydali svoji nejpestřejší fošnu. Dokonce nachazím odvahu prohlásit, že budoucnoct death-gore-grindu by mohla být prorokována právě na této desce.
PS: CD je vybaveno 20 minutovou multimediální stopou dokumentující vznik nahrávky.
1. The Gardeners Of Eden
2. A Body Farm
3. We Are Horrible People
4. Tooth Enamel And Concrete
5. The Ripe Beneath The Rind
6. The Product Alive
7. In Axestasy
8. Into The Public Bath
9. The Harvest Floor
10. Regret & The Grave
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.