Nemůžu říct, že bych se toho vysloveně bál, nicméně jsem na to nejednou pomyslel. Vydrží polským smrtonošům VADER, notabene znovu ze tří čtvrtin překopaným, jejich zářivá forma ze dvou minulých digitálních zápisů „The Art Of War“ a „Impressions In Blood“? Jedenadvacátý srpen ukázal. Časy hojnosti jsou (pevně doufám, že ne nenávratně) pryč a to, co před námi na jubilejním (desátém studiovém a dlouhohrajícím zároveň, počítám-li dobře) albu „Necropolis“ vzývá záhrobí, jsou VADER jako vystřižení z nějaké skutečné nekropole. Vyzáblí, vybledlí, obrostlí mechem a zkoušející upoutat pozornost kolemjdoucích nápadným předváděním kousků dávného data, jež samozřejmě zvládnou i se zavřenýma očima. Jako léty unavený potulný muzikant, který usedá ke stařičkému flašinetu, ovládajícímu jednu jedinou skladbu, aby si vydělal na živobytí.
Skutečně pro tuhle kolekci nenalézám slůvek slitování či soucitu, protože je pro mne zkrátka a jednoduše jedním obrovským zklamáním. Ne snad kvůli absenci typického zvuku, ostré nálady a identifikace na první poslech (neboť skutečně nic z toho neabsentuje), ale především kvůli tomu, že sotvaže se kapela do sytosti vykoupala v blýskavé záři svých posledních počinů, okamžitě klesla o dvě třídy níž, místo aby alespoň se ctí obhajovala dejme tomu „drobný nedostatek formy“. A nefunkční zabřednutí VADER do své vlastní minulosti, pupeční šňůrou napojené na akutní nedostatek zpracováníhodného materiálu, je dokonce takové, že beze všech pochyb může v posluchači vyvolat dojem podobný mému rozhořčení. Kapela se staromilecky přiklání k thrashovější náladě (vzpomeňme alba „The Beast“), ovšem ruku v ruce s tím působí dojmem, že jí došla veškerá inspirace, pročež málem mele z posledního. Tenhle fakt dokresluje nejen poměrně necitlivý počet doplňujících okamžiků, které do slova a do písmene pouze vyplňují hrací čas alba (intra „The Seal“ a „Summoning The Futura“ a prakticky nic nenabízející covery „Black Metal“ a „Fight Fire With Fire“), ale především opravdová a hmatatelná nuda obsažená ve zbývajících třiceti minutách nahrávky. Ani trocha vzrušení, napětí nebo dokonce mrazení v zádech, dříve tak často zažívaného, prostě v zásadě nic, co by nám značně archaicky sterilní „Necropolis“ zanechávalo.
Jistě, mohli bychom se pozastavit u některých konkrétních skladeb („Rise Of The Undead“, „Dark Heart“ či „When The Sun Drowns In Dark“) a hledat v nich drobné momenty, které jsou tak trochu v rozporu s vyzněním předcházejících řádků, ale komu bychom tím prospěli? Navíc by to byla práce hodná pinzety a mikroskopu, a tudíž naprosto neefektivní. Mohu-li tedy vyslovit závěrečné resumé (aniž bych při tom zároveň nesrovnával s přímo se nabízejícím letošním produktem krajanů BEHEMOTH), doporučil bych VADER zahodit kliku od onoho flašinetu někam do hodně hluboké vody, zapomenout do které a zkusit to ještě jednou.