OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CILICE nejsou úplnými nováčky na metalové scéně, jak by se mohlo zdát. Jednotliví členové už mají nějakou tu praxi (dva z nich dokonce působili v řadách již zaniklých ORPHANAGE), takže se není co divit, že debutová nahrávka „Deranged Headtrip“ působí tak vyspěle. CILICE (Circulating Intelligent Listening Instigates Cerebral Evolution) však nejsou jen zkušenými borci - jsou především soudobým, natlakovaným tělesem se všemi atributy toho, co si pod souslovím moderní metal dokážeme představit. Instrumentálně vyspělá, skladatelsky zdatná mašinérie se smyslem pro detail, citem pro melodické pasáže a touhou po agresivní, zvukově vycizelované muzice, kde je prezentováno přesně to, co si současná doba žádá.
Na druhou stranu se však nedá tvrdit, že by muzikanti nabídli posluchačstvu něco světoborného – inspirační zdroje (MESHUGGAH, THE DILLINGER ESCAPE PLAN, MIKE PATTON a jeho projekty) jsou na desce zcela zřetelné. Proberme si to však všechno pěkně popořadě: švédský kvintet připomínají občasné polyrytmické pasáže a sem-tam i nazvučení kytar, americké divočáky pak zběsilé, krkolomné prvky, excentrika Pattona pak třeba vokální kreace. Zmínit bychom mohli třeba ještě takové TEXTURES (kombinace agresivních a poklidných, epických momentů) a k tomu všemu si přidat pořádný tah na branku, do hlavy vtloukající se melodické refrény, ošperkovat nějakou tou elektronikou či smyčci, vše promíchat - a máme víceméně jasno.
Podobně jako je variabilní hudební struktura nahrávky, je zábavný i vokál Daniëla de Jongha, který vymetá všechna možná zákoutí a albu dodává správný říz - ať už použije některý z brutálnějších hrdelních projevů nebo melodicky zazpívá… Jedinou výtkou tak je, že album nedokáže nabídnout jakousi přidanou hodnotu, už po prvním poslechu jej znáte prakticky nazpaměť a máte pocit, že jste to všechno už kdesi slyšeli. Ale nevadí…funguje to velice dobře a tak není důvod se nedomnívat, že příště to bude ještě zábavnější...
Příjemné překvapení z Nizozemska, které v sobě bez problémů mísí momenty typické pro MESHUGGAH, TEXTURES či THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Pro příště by to chtělo větší přítomnost vlastní tváře a budeme ještě spokojenější.
7,5 / 10
Daniël de Jongh
- vokály
Theo Holsheimer
- kytary
Remko van der Spek
- kytary
Philipp Moser
- bicí
1. God Of Lies
2. Left Hemisphere
3. Right Hemisphere
4. Mental Breakdown
5. Drone
6. Golem Servants
7. Chernobyl
8. Malice
9. Psychotic Mindwarp
Deranged Headtrip (2009)
Vynikající album, které kombinuje extrémní matematické riffové vzorce a melodická zjemňovala a to bez toho, aby výsledkem byl jen další tuctový metal-crossover. Už dlouho jsem vedle sebe tak hezky neviděl zaranžovanou vytříbenou nesymetrickou nasekanost a přístupné chytlavé linky, které nejsou zatíženy přílišnou melodickou oplzlostí.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.