OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro „metaláky“ nutnost, pro ostatní minimálně radost z dokonalé souhry všech pěti členů JUDAS PRIEST. Tak zní reklamní upoutávka na nové, v pořadí již páté živé album britských metalových pamětníků, působících na scéně již více jak pětatřicet let. V úzké souvislosti s tímto evidentně přehnaným a bohužel i zřejmě vážně myšleným nadhodnocením (aniž bych chtěl zároveň cokoliv snižovat) si však nemohu odpustit jinou poznámku. Kdo všechno vlastně si bude chtít tenhle záznam živě provedených jedenácti skladeb kapely ze světových turné v letech 2005 a 2008 poslechnout a kdo si ho také skutečně pořídí? Odpověď je možná o to jednodušší, o co „A Touch Of Evil: Live“ vystihuje podstatu problematiky celé řady živých nahrávek současnosti.
Finálním adresátem jsou totiž bezpochyby jen skalní (a tím myslím s velkým „S“) příznivci kapely, kterým jejich zažranost zaslepí oči a vede ruku do peněženky bez ohledu na to, co konkrétního album přináší. Čehož navíc skutečně není mnoho, zejména z hlediska jakési přidané, nadstandardní hodnoty. Proklamovaná jedinečnost výběru nikdy živě neprezentovaných skladeb je zrazena hned ve třech případech, které se, byť v podání Tima „Rippera“ Owense, již objevily na dvou předcházejících živých nahrávkách („Beyond The Realms Of Death“, „A Touch Of Evil“ a „Painkiller“). Ve zbytku si pak JUDAS PRIEST vedou poněkud přesvědčivěji (přestože by místy poněkud nešikovnou volbu nejspíš nedokázali úplně vyargumentovat - viz. např. živému provedení nepříliš nakloněná skladba „Death“), nicméně jistá bezradnost je přece jen ve vzduchu cítit, už jenom proto, že se jedná o ničím neobohacený sestřih z různých akcí a nikoliv třeba přepis jediného koncertu. Navíc samozřejmě nelze přehlédnout, že celková stopáž alba nabízí ještě dalších volných deset minut, případně možnost druhého, stejně dlouhého disku. Na něm by pak výběr skladeb, poctivě probraný (tedy nikoliv ničím neřízené přeskakování) celou historií kapely – míněno včetně zde netknutého období s „Ripperem“ za mikrofonem – mohl být daleko reprezentativnější a ruku v ruce s tím i zajímavější nejen ze sběratelského hlediska.
Jak je to s autentičností záznamu raději ani nedomýšlím, protože zvukové provedení (včetně Halfordova výkonu) je poměrně velmi čisté a čitelné, takže je možné, že původnímu materiálu byla podána pomocná studiová ruka. Rozsuzovat si to ovšem netroufám, tím spíš, že ve finále je opravdu jedno, zda-li přítel ve studiu byl či nebyl při závěrečných pracech přítomen. Kvalit a zejména atmosféry a jedinečnosti takových legendárních „živáků“, jakými byly třeba „Made In Japan“ od DEEP PURPLE, „Live After Death“ od IRON MAIDEN či „Unleashed In The East“, zůstaneme-li u našich jidášských interpretů samotných, prostě „A Touch Of Evil: Live“ z naznačených příčin ani nemůže dosáhnout, což je pro něj (a jeho prodejní čísla) zřejmě tím nejdůležitějším momentem. A to pochopitelně neberu v úvahu armádu internetových stahovačů, které případný nulový vklad do alba ještě popostrčí k tomu, aby si ho jen a pouze jednou poslechli a v tu ránu na něj víceméně zapomněli, neb skutečně spíše není, proč si pamatovat.
Jenže taková je prostě doba a je třeba s tím počítat, když vydávám živé album, ať jsem nebo nejsem JUDAS PRIEST. Což především znamená neodfláknout to, využít všech možností, které mi tato příležitost dává, natáhnout hrací čas, sestavit co nejlákavější playlist (když v podobném duchu dávali kupříkladu GAMMA RAY dohromady „Skeletons In The Closet“, vedli si o poznání lépe), přihodit kuriozitky, bonusy a nechtít být zkrátka papežštější než papež, aby i nezasvěcení „ostatní“ posluchači mohli mít minimálně radost z naší dokonalé souhry. Nesouhlasíte se mnou? Pak jste nejspíš skalní s velkým „S“, zatímco já jen „metalák“. V tom případě ovšem netuším, proč si s námi vydávající společnost tak nepěkně zahrává, když bychom si tu vlastně měli padnout do náruče a navzájem si pěkně notovat.
Pokud bych měl uvést příklad nějakého povedeného a šikovného živého alba, na „A Touch Of Evil: Live“ bych si velmi pravděpodobně nevzpomněl.
5,5 / 10
Rob Halford
- zpěv
Glenn Tipton
- kytara
K. K. Downing
- kytara
Ian Hill
- baskytara
Scott Travis
- bicí
1. Judas Rising
2. Hellrider
3. Between The Hammer & The Anvil
4. Riding On The Wind
5. Death
6. Beyond The Realms Of Death
7. Dissident Aggressor
8. A Touch Of Evil
9. Eat Me Alive
10. Prophecy
11. Painkiller
Invincible Shield (2024)
Firepower (2018)
Redeemer Of Souls (2014)
A Touch Of Evil: Live (Live) (2009)
Nostradamus (2008)
Angel Of Retribution (2005)
Live In London (Live) (2003)
Demolition (2001)
Meltdown (Live) (1998)
Jugulator (1997)
Metal Works ´73 – ´93 (Best Of) (1993)
Painkiller (1990)
Ram It Down (1988)
Priest ... Live! (Live) (1987)
Turbo (1986)
Defenders Of The Faith (1984)
Screaming For Vengeance (1982)
Point Of Entry (1981)
British Steel (1980)
Unleashed in the East (Live) (1979)
Killing Machine (1979)
Stained Class (1978)
Sin After Sin (1977)
Sad Wings Of Destiny (1976)
Rocka Rolla (1974)
Zajímavý výběr skladeb - musím říct, že koncerty Judas Priest (i jiných velkých kapel) mě začínají s každým poslechem čím dál víc nudit. Pořád ty samé písničky v tom samým pořadí. Tohle je aspoň nějaká změna a to vítaná, protože tyhle písničky mám raději než některé fláky, které do omrzení pořád hrají.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.