Pro „metaláky“ nutnost, pro ostatní minimálně radost z dokonalé souhry všech pěti členů JUDAS PRIEST. Tak zní reklamní upoutávka na nové, v pořadí již páté živé album britských metalových pamětníků, působících na scéně již více jak pětatřicet let. V úzké souvislosti s tímto evidentně přehnaným a bohužel i zřejmě vážně myšleným nadhodnocením (aniž bych chtěl zároveň cokoliv snižovat) si však nemohu odpustit jinou poznámku. Kdo všechno vlastně si bude chtít tenhle záznam živě provedených jedenácti skladeb kapely ze světových turné v letech 2005 a 2008 poslechnout a kdo si ho také skutečně pořídí? Odpověď je možná o to jednodušší, o co „A Touch Of Evil: Live“ vystihuje podstatu problematiky celé řady živých nahrávek současnosti.

Finálním adresátem jsou totiž bezpochyby jen skalní (a tím myslím s velkým „S“) příznivci kapely, kterým jejich zažranost zaslepí oči a vede ruku do peněženky bez ohledu na to, co konkrétního album přináší. Čehož navíc skutečně není mnoho, zejména z hlediska jakési přidané, nadstandardní hodnoty. Proklamovaná jedinečnost výběru nikdy živě neprezentovaných skladeb je zrazena hned ve třech případech, které se, byť v podání Tima „Rippera“ Owense, již objevily na dvou předcházejících živých nahrávkách („Beyond The Realms Of Death“, „A Touch Of Evil“ a „Painkiller“). Ve zbytku si pak JUDAS PRIEST vedou poněkud přesvědčivěji (přestože by místy poněkud nešikovnou volbu nejspíš nedokázali úplně vyargumentovat - viz. např. živému provedení nepříliš nakloněná skladba „Death“), nicméně jistá bezradnost je přece jen ve vzduchu cítit, už jenom proto, že se jedná o ničím neobohacený sestřih z různých akcí a nikoliv třeba přepis jediného koncertu. Navíc samozřejmě nelze přehlédnout, že celková stopáž alba nabízí ještě dalších volných deset minut, případně možnost druhého, stejně dlouhého disku. Na něm by pak výběr skladeb, poctivě probraný (tedy nikoliv ničím neřízené přeskakování) celou historií kapely – míněno včetně zde netknutého období s „Ripperem“ za mikrofonem – mohl být daleko reprezentativnější a ruku v ruce s tím i zajímavější nejen ze sběratelského hlediska.

Jak je to s autentičností záznamu raději ani nedomýšlím, protože zvukové provedení (včetně Halfordova výkonu) je poměrně velmi čisté a čitelné, takže je možné, že původnímu materiálu byla podána pomocná studiová ruka. Rozsuzovat si to ovšem netroufám, tím spíš, že ve finále je opravdu jedno, zda-li přítel ve studiu byl či nebyl při závěrečných pracech přítomen. Kvalit a zejména atmosféry a jedinečnosti takových legendárních „živáků“, jakými byly třeba „Made In Japan“ od DEEP PURPLE, „Live After Death“ od IRON MAIDEN či „Unleashed In The East“, zůstaneme-li u našich jidášských interpretů samotných, prostě „A Touch Of Evil: Live“ z naznačených příčin ani nemůže dosáhnout, což je pro něj (a jeho prodejní čísla) zřejmě tím nejdůležitějším momentem. A to pochopitelně neberu v úvahu armádu internetových stahovačů, které případný nulový vklad do alba ještě popostrčí k tomu, aby si ho jen a pouze jednou poslechli a v tu ránu na něj víceméně zapomněli, neb skutečně spíše není, proč si pamatovat.

Jenže taková je prostě doba a je třeba s tím počítat, když vydávám živé album, ať jsem nebo nejsem JUDAS PRIEST. Což především znamená neodfláknout to, využít všech možností, které mi tato příležitost dává, natáhnout hrací čas, sestavit co nejlákavější playlist (když v podobném duchu dávali kupříkladu GAMMA RAY dohromady „Skeletons In The Closet“, vedli si o poznání lépe), přihodit kuriozitky, bonusy a nechtít být zkrátka papežštější než papež, aby i nezasvěcení „ostatní“ posluchači mohli mít minimálně radost z naší dokonalé souhry. Nesouhlasíte se mnou? Pak jste nejspíš skalní s velkým „S“, zatímco já jen „metalák“. V tom případě ovšem netuším, proč si s námi vydávající společnost tak nepěkně zahrává, když bychom si tu vlastně měli padnout do náruče a navzájem si pěkně notovat.