„A já pořád, kdo to tluče, a on zrzek na obruče, a já pořád, kdo to je, proč si nedá pokoje?“ Hlavně tedy po posledním rozpačitém zápisu „United Abominations“, kdy už jsem si říkal, že by to měl staroch Dave zabalit. Zpráva, že vychází další řadovka, pak ve mě nevyvolala pražádný pocit těšení se a snad jen adaptace nového kytaristy Chrise Brodericka (JAG PANZER, koncertní výpomoc NEVERMORE) se mohla jevit poměrně zajímavou. Popravdě, už dlouho jsem se do poslechu žádné desky nemusel tak nutit. Ale nakonec se nad recenzí novinky „Endgame“ přece jen scházíme, takže zatnout zuby, s chutí do toho a půl je hotovo.

Copak se nám to vysypalo, říkám si s úvodní instrumentálkou „Dialectic Chaos“. Úvodní riff ještě nedozní a kolem už se žene kolega Louis, mává vlajkou se zkříženými hnáty, kterou nakvap serval v obýváku z čestného místa hned vedle oltáře zasvěceného svatému Kašpárkovi, a řičí radostí. Nedivím se mu, i když ho musím zklamat. Ne, patnáctá bestofka RUNNING WILD skutečně nevyšla, to si jen Mr. Mustaine půjčil něco z dílny německých bukanýrů a je to výpůjčka tak ušislyšná, že ji raději přejděme taktním mlčením. Anebo ne, využijeme příležitosti a zmíníme se, že v ní poprvé slušně vystrčí drápky i kytarový novic.

Asi je marné doufat, že snad Mustaine své MEGADETH ještě někdy představí jinak, než v mixu celé diskografie. Prostě tak, aby příznivci všech vývojových etap dostali svůj kus žvance a vlastně všichni byli alespoň trošku spokojeni. I „Endgame“ se na druhé pozici vytasí s kytarovým hoblingem, který slavil úspěchy před dobrými dvaceti lety. A to nemluvím o čtvrté „1,320“ se stěžejní vyhrávkou a rytmem bicích, jejichž zrod má snad ještě o deset let víc. Tohle nespasí ani současné zvukové balení Andyho Sneapa. Nevím jak vy, ale osobně se při poslechu podobných čísel dost nudím. Co mě naopak baví, jsou tradiční hitovky ve středních tempech – tady zastoupené dvojkou „44 Minutes“ a „Bodies“. Pokud se Mustaine trefí do povedeného refrénu, odpustíte mu klidně i tu podobnou stavbu základního riffu druhé jmenované se „Symphony Of Destruction“. Co zbývá? No přece další tradiční malůvky - jako spíše průměrná „Bite The Hand That Feeds“, povedená titulka, skvělá balada „The Hardest Part Of Letting Go... Sealed With A Kiss“ s klávesovou vsuvkou při rozjezdu, svižná „Head Crusher“ se sprintujícím Broderickem, typická houpačka „How The Story Ends“ s pěkným sólovým příspěvkem téhož nebo závěrečný štípanec „Nothing Left To Lose“ - tedy čísla veskrze předvídatelná, nic nového neobsahující, ale příjemná.

„Konec hry“ tedy těžko bude i koncem kariéry megasmrťáka Davea. Prostě klasický MEGADETH posledních let se vším, co k němu patří. Pár hitovek, pár hoblovaček, pár riffovaček. Velkým přínosem je pochopitelně přítomnost Chrise Brodericka, který konečně v „nové“ éře se ctí vyplnil kytarový prostor, a i když další Friedman to určitě není, ekvilibristiku a jisté charisma mu upřít nelze. Asi to musí stačit. A přistoupíme-li na hru s nutným obsáhnutím celé historie, vlastně to nakonec ani nezní tak špatně, jak jsem se původně obával.