Je až s podivem, kdo všechno jezdí zahrát do Exitu Chmelnice. Renovovaný klub na pražské periférii má totiž už nějaký ten čas zacíleno nejen na domácí (převážně metalovou) scénu, nýbrž svou přiměřenou kapacitou a poměrně velkým pódiem láká k návštěvě i zahraniční klientelu. Tak jako předvčerejší vlahý zářijový večer Švédy EVERGREY.

Začátek však patřil italské pětici (s pěnicí) CHAOSWAVE. Neznámé jméno, jehož účast se dala předem jen horkotěžko vysondovat, se dle svých internetových stránek věnuje modernímu heavy metalu, ovšem zda-li tomu tak skutečně je si netroufám soudit. Namísto pozorování italského snažení jsme totiž řešili nějaké ty administrativní šachy (slovy kolegy Vidara – EVERGREEN na EVERGREY). Pokud by však stačil postřeh z před klubu a chodby, nic moderního jsem nezaregistroval. Buďme ale spravedliví, z vytaženého virblu a zahuhlaných kytar těžko vyvozovat nějaké závěry.

Problémy má prostor Exitu Chmelnice dva – dost často nečitelný zvuk a destinaci. A zatímco s tím prvním může šikovný zvukař přece jen něco udělat, s tím druhým nehne ani Tatra V3S. A na návštěvách je to vidět. Pravda, již proběhnuvší koncerty se vesměs týkaly hudebních jmen divácky (pozor, nikoliv nutně i umělecky, byť i tohle hledisko může jít ruku v ruce) za zenitem, ale i tak se při pohledu na poloprázdný sál musí nutně vkrádat otázka - kdo to zaplatí? A hned následuje – jestlipak k nám ještě někdy přijedou? Na švédské progresivní melancholiky z povolání si našlo cestu něco kolem stovky hlav. Ano, hráli letos už na Masters Of Rock, takže je to málo nebo moc? Posuďte sami, pořadatelé si ale ruce blahem těžko mnuli.

Intro startuje kolem půl desáté. Všichni přítomní jsou už dávno pod pódiem a alespoň vizuálně, přes světla, může mít skupina pocit, že je docela plno. A přichází – první se za bicí souká Jonas Ekdahl, pravou stranu z pohledu diváka okupuje šikovný struník Henrik Danhage, trošku za ním, za klaviaturou Korg Triton, Rikard Zander, uprostřed pochopitelně Tom Englund a úplně vlevo nový jezdec na hlubokých strunách Jari Kainulainen, kterému to v řadách EVERGREY sluší rozhodně víc než u STRATOVARIUS. S prvním úderem, s prvním akordem tu ovšem máme zvukovou kouli, co spolehlivě pohltí i sebemenší náznak jakékoliv melodické linky. A sakra! Naštěstí zhruba v půli druhé písně už alespoň nástroje začínají znít jakž takž čitelně, a i když problém s často potlačeným zpěvem přetrvává, zkrátka to jde.

Playlist nečekejte. Tak nějak se svištělo skrze čas, chytil jsem kupříkladu „Blinded“, první instrumentální souboj kytara versus klávesy nakopnul „Masterplan“ a další kousky s nástroji už poměrně jasnými (dokonce i Tritony se v tom mumraji dokázaly prosadit). Jen ten utopený vokál občas dost zamrzel. Ještěže mají Englundovci spoustu pasáží, kde prim hraje jen jedna kytara, anebo tišší sloky, ve kterých jsme si i srdcerváče Toma mohli užít dosyta. Hrálo se asi hodinu, když na řadu přišlo klavírní mini-medley korunované celou „I´m Sorry“. A skupina odchází. A s ní, světe div se, i poměrně velká část fanoušků z „kotle“. Copak, copak, že by neznali tu prastarou hru na přídavky? Ti co zůstali, ji ale znali. A protože zřejmě i dostatečně křičeli, vrací se EVERGREY zpět v trojbloku skladeb „Recreation Day“, „Broken Wings“ a „A Touch Of Blessing“. Když k tomu ještě připočítáme natažení o druhou sólovou vsuvku, vyjde nám hrací čas k hodině čtyřicet. A to už je slušná porce.

Suma sumárum příjemné vystoupení bezvadně sehrané skupiny s o chlup menší návštěvou a o chlup lepším zvukem, než jsem čekal. Takže vlastně spokojenost.

FOTO Pavel Vajner (další najdete na www.pavelvajner.com)