Problémy s návštěvností, se kterými se u nás poslední dobou potýká nejedna relativně známá zahraniční skupina či umělec, to není nic pro bratry Štěpánovy a jejich XIII. STOLETÍ. Přestože po aktuálním návratu vystupují živě zhruba tak jedenkrát do měsíce, zdá se, že jejich „kultovnosti“ to rozhodně není na překážku. Jak to ostatně bylo příkladmo předvedeno i v útrobách brněnského Semilassa, kam v touze shlédnout představení největších českých gotiků dorazily v předvečer papežovy návštěvy jihomoravské metropole zhruba tři stovky fanoušků, o kterých by si leckdo skutečně mohl nechat leda tak zdát.

Příjemně renovovaně a především velmi světle vzhlížející prostory brněnského kulturního centra, v nichž je navíc prozřetelně zakázáno kouřit, tak trochu sváděly k myšlence, jestli by nebylo lepší, kdyby se koncert XIII. STOLETÍ odehrával na nějakém přiléhavějším místě (rozuměj tmavém, zaplivaném a zakouřeném klubu někde hodně hluboko v podzemí). Osobně mi ale ono nutné gotické minimum nahradila opona, za kterou se kapela před i po vystoupení dekadentně schovávala, takže jsem proti výběru místa konání neměl nejmenších připomínek.

Samotnému koncertu předcházelo pouze akurátní čtvrthodinové zpoždění, po němž už se, bez stínu pomyšlení na předkapelu, šlo rovnou na věc. Intro (předpokládám) z „Gotiky“ nenásilně přešlo ve „Fatherland“, a frenetické nadšení, do nějž se propadl celý sál, nebralo konce. Světelně stále velmi rozjasněné představení se vzápětí pokusil doladit kdosi u zvuku, když u následující „Into The Garden Of Delight“ stáhnul osvětlení na nutné minimum. Tím ovšem projevil velmi necitlivé pochopení pro páně Štěpánovy neodmyslitelné černé brýle a byl (ne naposledy ten večer) samotným zpěvákem velmi důrazně vyzván k náležitému rozsvícení. Kdo čekal (nebo dokonce věděl), že v těsném závěru za čerstvým albem „Dogma“ bude následovat také koncertní předvedení některých jeho čísel, ten se věru nemýlil. Po „Nevěstě temnot“ přišel „Kabarette Voltaire“ a „Měsíc lovce“, s nimiž publikum kapele názorně předvedlo, jak silně už se v něm novinka stačila zakořenit. Poté uzrál čas pro od samého začátku vyvolávanou „Elizabeth“, kterou vystřídala Petrem Štěpánem za playbackového doprovodu podaná „Andy Warhol“. Nevím, možná má tohle spojení, v němž zbytek kapely (který by jinak danou věc jistě odehrál bez zaváhání) mizí do zákulisí, cosi symbolizovat (stejně jako u závěrečné „Zodiak“), ale u mě to tedy nefungovalo. Živá podstata koncertního dotyku kapely jako celku s posluchačem je zkrátka nezastoupitelná, a my o ni v těchto případech byli nezaslouženě ošizeni. Tím samozřejmě nechci přehlédnout bezchybně zpívajícího Petra Štěpána, ale naopak, ještě zvýraznit jeho roli třeba v takové přídavkové „Růže a kříž“, kde se toho také moc nenahraje, ale podání celé skupiny na čele se Štěpánem bylo jednoduše (a na rozdíl od zmiňovaných okamžiků) fascinující.

Další koncertní program navázala „Vendetta“ a po ní i „Prokletí domu slunečnic“ a „Katakomby“, s nimiž skončil přísun novinek a definitivně se přešlo k existenčním jistotám. Ty hned zkraje řádně rozčísla „Justina“, jejíž refrén zpíval celý sál a mělo to dohromady sílu opravdu převelikou. Přijít jsme nemohli ani o podobně uhrančivou „Nosferatu Is Dead“, stejně jako o olympický „Karneval“, jenž už neodmyslitelně patří ke skupinovému repertoáru. Na dvakrát rozdělené přídavky (krom již zmiňovaných ještě „Mystery Ana“ a „Bela Lugosi´s Dead“) potom završily více než sto minut představení z třináctého století, z nějž bylo především patrné, jak moc je dobře, že se kapela vrátila se vším všudy, a jak moc toho ještě může se svou originálně temnou příchutí předvést (vděčnému publiku) i na koncertních pódiích.