Skotští drtiči MAN MUST DIE vyhlásili boj proti toleranci jakékoliv nedokonalosti. Příklad tohoto počínaní pak hodlají hledat především u sebe. Jinak si nelze vysvětlit perfekcionalismus, který srší doslova z každého aspektu jejich nového a v pořadí už třetího alba. Po dvou víc než nadějných zásecích, z nichž ten druhý pojmenovaný „The Human Condition“ z roku 2007 už dost jasně deklaroval schopnosti kapely, přichází jejich následovník, aby s nemilosrdnou brutalitou shodil ze stolu všechny pochyby kritiků.

Samozřejmě, že s tou dokonalostí to nebude tak horké. Do té ještě MAN MUST DIE nějaký ten nemalý krůček chybí, ale rozhodně jim nelze upřít fakt, že z té čím dál delší řady uniformních deathcoreových nahrávek jejich počiny kvalitativně výrazně vybočují. Jestliže se vám dva roky stará deska „The Human Condition“ zdála příliš brutální a málo melodická, tak novince se rovnou vyhněte. S novým bicmanem Matten Hollandem přišel do kapely zatraceně silný impulz, který výraz skotských posouvá směrem ke končinám, kde v současnosti vládnou nekompromisní spolky jako BENEATH THE MASSACRE, THE FACELESS anebo třebas i velmi dobří Kanaďané DESPISED ICON. O tom, že je potřeba si držet klobouky hned od začátku, dost jasně přesvědčí nástup do úvodní a zároveň titulní skladby, kterou odstartuje dostatečně varovný výkřik Joe McGlynna a vzápětí se o slovo přihlásí nová bubenická posila, aby si jej nenechala vzít až do poslední vteřiny tohoto závodu s větrem. Hollanda zdobí především zničující rychlost a přesnost, s jakou dávkuje svoje velmi časté dvoukopákové masáže. Ale MAN MUST DIE tlačí na pilu ve všech ohledech. Oproti albovému předchůdci minimálně o jeden pomyslný stupeň zvednutá úroveň brutality a nasazení nenechávají posluchače chvíli v klidu.

Je jen dobře, že si Skotové svoji ambici tvořit moderní a nátlakovou formu death metalu nespletli se sportovní disciplínou a dostatečný prostor věnovali i kompoziční stránce věci a atmosféře nahrávky. Ta by se dala shrnout jako velmi odlištěná, nekompromisně zdrcující a nelítostná. Přesto se však skupina nevzdává ani melodických choutek, které však tentokráte tvoří malou národnostní menšinu ve státě, který ovládají brutální riffy a zničující tempo, ale která si o svá práva umí říct patřičně hlasitě. Své intrumentální schopnosti však MAN MUST DIE kromě riffové ekvilibristiky zahrané ve vysoké rychlosti, či propracovaných bicích partů, nehodlají skrývat ani co se týče efektních kytarových sól („Cainsayer“, „It Comes In Threes“, „Hide The Knives“...) či přeci jen melodičtěji pojatých nosných riffů („Cainsayer“, „Reflections /From Within/“), díky čemuž staví, v minulosti sice už mnohými mnohokráte vyzkoušený a použitý, velmi dobrý protipól dominující brutalitě.

Jak jsem již naznačil, do dokonalosti (i přes precizní studiovou i kompoziční práci) Skotům ještě leccos chybí. Dala by se jim samozřejmě, i přes znatelný posun směrem k budování vlastního rukopisu, stále vytknout nepopíratelná dávka uniformity, ale domnívám se, že tyto nedostatky uvedené klady dokáží spolehlivě přebít. Jejich nejnovější počin totiž disponuje dostatečně kvalitním hudebním arsenálem schopným vykolíkovat si svoje nepřehlédnutelné místo na jinak už dosti přeplněném žánrovém kolbišti. „No Tolerance For Imperfection“ je zdařilou kolekcí, která snese přísná měřítka kladené na moderní death metalovou, nebo chcete-li deathcoreovou nahrávku postavenou na náročnějším instrumentálním pojetí a intenzivním hudebním projevu.