Tak copak nám navařili kluci v akci? Soudě podle tuctového obrázku na obalu a stejně tak nenápaditě vyvedeného loga asi nic moc. Hlavy, ruce, nohy, prsty a především vnitřnosti všeho druhu. Fuj tajbl. Tohle tedy nevypadá moc stravitelně. A navíc se sem hrne partička podivně vyhlížejících týpků a rovnou k hrncům. Počkat, počkat, snad to nechcete… ovšemže chtějí. To je panečku apetit. Fuj tajbl, ještě jednou. A co takhle se nakonec začít bát?

Ale ne. Trocha té „gore“ zábavy nám protřelým metalistům přece nemůže uškodit. A to tím spíš, že když šéfkuchaři BONE GNAWER nadzdvihneme čepici, zjistíme, že to není jen tak nějaký nedoučenec v tomto řádně zasmrádlém oboru, ale naopak kapacita z největších. Ano, ano, pokud někomu připadalo, že se nám Kam Lee alias jedno z nejvýraznějších death metalových hrdel (jemuž jsou někdy dokonce přisuzovány i tvůrčí zásluhy o zrod tohoto způsobu „zpěvu“) kamsi nenápadně vytratil, pak mám pro něj dobrou zprávu. Někdejší fenomén z řad MASSACRE a celé řady dalších skupin je zpět se švédskými parťáky Roggem Johanssonem (jinak třeba PAGANIZER), Morganem Lieem (NAGLFAR) a Ronniem Bjornstromem, s nimiž pod hlavičkou řádně nakrknutých hlodavců uklohnil něco málo staroškolské deathové klasiky, namíchané se stejně klasickým rozjímáním o řezání, bodání, sekání, krvi, kanibalech a dalších a dalších „vychytávkách“ gore – hororové kuchyně. Tedy upřímně - nic zásadní pozornosti hodného, nebýt ovšem Leeho přítomnosti, která alespoň mne navnadila k opakovaným zkušebním poslechům. A vskutku, není to špatné. Zvuk kytar typický, riffy jakbysmet (oboje tak trochu jako zmiňovaní MASSACRE říznutí BENEDICTION), a navíc se tu a tam urodí nápad, který jasně napovídá, že vznik tohoto alba (na rozdíl od mnoha jiných podobně orientovaných) měl smysl. Zásadní roli v tom zcela přirozeně hraje Leeův uhrančivý murmur, ale odhlídnuto od něj, skladby jako „Cannibal Cookout“, „Defleshed And Skinned“, „The Lucky Ones Die First“ nebo titulní „Feast Of Flesh“ (s hostujícím Stevo Dobbinsem z řeznických klasiků IMPETIGO) mají skutečně slušný „drive“ a punc opravdovosti, podle nějž se nejlíp pozná, že tyhle skladby psali na slovo vzatí odborníci a opravdu od srdce.

Aneb jak to vypadá, když se mistři svého oboru beze všech postranních úmyslů (kde by se tady také vzaly, že ano) pustí do toho, v čem jsou nejsilnější, a na pomoc si přizvou jednoduché hororové rýmovačky (dokreslující čvachtavá intra pochopitelně také). Nečekejte nic než klasiku, klasiku a zase klasiku, jejíž karty jsou tak poctivě a komplet vyloženy dopředu, že se prostě nedá odolat. Uuurrrggghhhuuuaaa!